Jediný krok

Stojí na kraji. Dívá se dolů. Na lidi, kteří den po dni žijí své ubohé životy. On není ubohý. On není ubohý! On nežil takový život! jednou rukou sáhne pro kapesník a vysmrká se, druhou zvrdne již poloprázdnou láhev a zavdá si pořádným douškem medově zlaté tekutiny. Vzlykne.

,,Proč? proč jsi mě, Bože, opustil? Co jsem Ti kdy udělal? Neřídil jsem se Tvými přikázáními? Nemiloval jsem snad dost svou ženu? Nectil rodiče? Nechodil často do kostela? Proč? Řekni mi proč?!"křičí k nebi. Doufá v zázrak. V odpověď. Jenže žádná nepřichází. Hroutí se k zemi. Už nemůže. Je vyčerpaný. Tak strašně vyčerpaný. Slzy mu stékají po tváři, ale vítr tam nahoře činí svou práci znamenitě. Oči se mu náhle zamží. Vzpomíná. Na svou nádhernou ženu Alenu, na úsměv, jímž ho vítala, když se vracel z práce, na tón její hlasu, když mu říkala, jak moc ho miluje... Na výraz v její tváři, když mu oznamovala, že ho opouští kvůli jeho nejlepšímu příteli...

,,Ááá,"zasténá a v čirém zoufalství si vjíždí prsty do vlasů. Choulí se do klubíčka. Ještě nedávno by řekl, že takovéto chování mužům nepřísluší. Hořce si povzdychne. Kdeže loňské sněhy jsou... Znovu si dopřává z láhve. Hladina tekutiny opět povážlivě klesne. Míval ženu, dobrou práci, spoustu přátel, spokojenej život. Co mu zůstalo? Nic, vůbec nic. Ani ta blbá hrdost ne. Škrábe se na nohy.

,,Tak už konečně promluv, ty zasranej hajzle!"křičí, ,,proč jsi mě v tom srabu nechal samotnýho?! Proč?! Já ti věřil, víš? Věřil jsem ve Tvý velký moudro! Ha! Žádný moudro! jen kecy, všechno je to jen snůška sraček! Nic jinýho! Tak už promluv, ty sráči!"

Ticho.

,,To jsem si moh myslet,"odplivne si znechuceně a se zbylým alkoholem udělá rázný konec. Zapotácí se. Vztek, alkohol a bezmoc mu zatemňují mysl. Bezmoc?! Naposledy se podívá k nebi.

,,Víš ty co?Něco mi přece jen mi něco zůstalo. jeden sen. Vždycky jsem chtěl umět lítat,"zbývá jediný krok...