Tvůj smutek je i mým smutkem

Očima jsem hledala tvoji tvář. Bloudila jsem davem a prohlížela všechny ty tváře. Některé vypadaly šťastně, jiné přiopile. Ani nevím, jak jsem se v tu chvíli tvářila já, ale myslím, že se v mém obličeji značila bezradnost, protože jsem se tak opravdu cítila. Pak jsem tě najednou spatřila, a pohled, jenž se mi naskytl, se mi ještě nadlouho vryje do paměti. Zachvěla jsem se smutkem a do očí se mi nahrnuly slzy. Fascinovaně jsem tě pozorovala. Seděl jsi tam, okolo nikdo. Vypadalo to, že se chceš distancovat od okolního světa. Jak jsi tam tak seděl, vypadal jsi neskutečně křehce a zranitelně. Pozoroval jsi veselí, jenž kolem tebe panovalo, ale bylo zjevné, že v tobě se odehrává něco mnohem hlubšího, co má s veselím jen pramálo společného.
Stále jsem k tobě vzhlížela, nemohla jsem od tebe odtrhnout zrak. Něco mě k němu pořád táhlo. Možná, že byl právě výraz, který se ti zračil ve tváři. Ten smutek, který u tebe neznám, ale vím, že v tobě existuje. Možná proto onen pohled na tebe tentokrát tolik bolel… Chtěla jsem ti nějak pomoct, jakkoli, ale znám tě natolik, že vím, že bys mě k sobě nejspíš vůbec nepustil. Nerad dáváš své pocity najevo. Chtěla jsem k tobě přijít a obejmout tě. Dát ti naději, sílu – být ti nablízku. Bylo to ale beznadějné. Toto vědomí mě dost deptalo. Měla bych sílu učinit cokoliv, abys se svou bolestí nebyl tolik sám, zároveň jsem ale věděla, že nejlepší bude, když se se svým vnitřním světem vypořádáš sám…
„Co je s tebou?Proč jsi tak smutná“ ptali se mě lidé okolo… Rychle jsem od tebe odtrhla oči a pokusila se o úsměv.
„Ale nic, jsem v pohodě“ lhala jsem, jen se mi od pusy prášilo a myšlenkami jsem byla stále u tebe. V tvých smutných očích, jenž podtrhovaly tvou zranitelnost, jíž tak často skrýváš!
Když se okolí konečně přestalo zajímat o mé vlastní duševní rozpoložení, kterým jsem se v tuhle chvíli nezabývala, opět jsem k tobě vzhlédla. Pořád jsi tam seděl – nic se nezměnilo. A mě onen pohled fascinoval a ničil zároveň. Naskytla se mi možnost tě vidět i v jiném rozpoložení, dle mých soudů, v mnohem pravdivějším rozpoložení. Tohle jsi byl ty… jako bys byl nahý…mnohem víc uvěřitelnější. Tímhle jsi odkryl kus sebe. Vždycky jsem tušila, že se v tobě skrývá křehčí část, ta však byla často něčím zastiňována. Lidé neustále bojují za svou identitu a individualitu, ale v podstatě ji pak sami skrývají ze strachu, že když odkryjí svou skutečnou tvář, společnost a okolí jej zavrhnou.
Byla jsem šťastná a smutná zároveň. I přes tu dálku (ve skutečnosti nás dělilo jen pár metrů), jež mezi námi byla, jsem celou situaci nějak instinktivně prožívala s tebou. Vím, nemusela jsem, ale já jsem chtěla. Není to o šlechetnosti ani o výchově, která skutečně morální hodnoty nejvíc formuje, ale je to o sounáležitosti, jakési empatii. Tu jsem měla…. Protože tvůj smutek je i mým smutkem….