Liberi Fatalus

Euston Station, Londýn, Boží hod, 2002
7:45

Po tváři mi stékala slza a jak se sunula dolů, maličko svědila na pokožce
Naklonila jsem obličej blíž ke zrcadlu a zkoumala ji jako nějaký prazvláštní úkaz.
Zabočila k hornímu rtu.
Pak se zničehonic zastavila, jako by se rozmýšlela, kudy se vydat dál.
BUCH! BUCH! BUCH!
Někdo začal bušit na dveře a hulákat:
,,Haló, je tam někdo?! Haló!“
Bez rozmýšlení jsem slzu olízla a spolkla.
V hrdle mě přitom zabolelo, jako kdybych polykala spoustu špičatých skleněných střípků.
Začala jsem si poplašeně utírat uslzený obličej do rukávu košile, poté jsem se otočila k miniaturnímu umyvadélku po své pravé ruce a v rychlosti si opláchla obličej ledovou vodou.
,,Haló? Haló!“
V cizím hlase zaznívala netrpělivost.
Opět jsem na sebe pohlédla do zrcadla.
Po několika hodinách usedavého pláče jsem měla oči napuchlé a bělmo propletené rudými žilkami.
Na tvářích mi svítily ošklivé rudé skvrny.
Při pohledu na sebe se mi do očí nahrnuly další slzy.
Stále ještě jsem byla schopna pláče.
,,Otevřete, sakra práce! Já vážně potřebuju….!“
,,Už jdu!“
Přistoupila jsem ke dveřím a otočila klíčkem v zámku.
Dovnitř se jako velká voda nahrnul pupkatý týpek s řídkým strništěm na bradě a málem mě porazil.
,,Co vám tak dlouho trvalo?!“ vyštěkl.
,,Já….“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Chlap však nevypadal, že by byl zvědavý na moje výmluvy, trhl dveřmi od kabinky a vecpal se dovnitř.
Poté za sebou zase zabouchl.
Musel to být vážně akutní případ.
S povzdechem jsem se sklonila, sebrala z podlahy svou brašnu a přehodila se její popruhy přes rameno.
Chlap v kabince začal zběsile nadávat.
Spěšně jsem vycouvala z místnosti.
Uličkou se prodírali poslední opozdilci a hledali volné kupé.
Vlak právě vyjížděl ze stanice a já nechávala studený deštivý Londýn za sebou.
Byla jsem plně rozhodnutá změnit svůj osud.
Někdo říká, že to nejde, že co se má stát, to se taky stane a člověk to nemá sílu změnit.
Ale já to dokážu.
Jsem totiž Liberi Fatalus.
Dítě osudu.