Návštěva zoologické zahrady

„No tak pojďte honem, už otevřeli.“ Pobízí nás Martínek, který až do teď netrpělivě přešlapával před vstupem do zoologické zahrady.
„Nepospíchej Máťo, nic ti neuteče.“ Uklidním ho. Ale vím, že moji poznámku více méně nevnímal. Jako smyslu zbavený se mezi prvními návštěvníky vrhl do areálu zoologické zahrady a hned začal povídat co všechno musíme stihnout, jaká zvířátka jsou nejkrásnější a o čem všem mu povídal kamarád Mirek, který všechno zná, všechno ví a všude byl. Jakmile chce Martínek něco povídat, neodpustí si spojení ´a Mirek říkal´. Někdy mám i pocit, že za našeho Martina přemýšlí nějaký Mirek.
„ Víte kolika let se dožívá želva?“ Zeptá se najednou nejmladší člen naší rodiny.
„No to teda opravdu nevím.“ Zahraje maminka nevzdělanou. Koneckonců je tak roztomilé, když vám začne 8letý kluk povídat co všechno on neví.
„Až 160 let“ povídá Martin a má dobré svědomí, že poučil nás starší.
„Tak stará může být jo? A odkud to víš?“ Zeptala se mamka nevěřícně.
„Řekl mi to Mirek...“ No a je to tu zase. Už zas ten Mirek. Chtěla bych vědět kam na tyhle věci chodí. Ze své hlavy to mít přece nemůže. Asi si také někdy zajdu k Mirkovi pro nějakou tu dobrou radu, třeba mi dokáže poradit i s úkolem z přírodopisu, se kterým už zápolím týden, ne-li déle.
Jen co jsme se podívali na nejrůznější typy opiček, už nás Martin táhne zase někam jinam, tentokrát za slony. Ty jsou podle mého mladšího brášky nejzajímavější a to hlavně díky jeho silnému, dlouhému a hlavně velmi užitečnému chobotu.
„Mami, můžu se něm svést? Podívej tady píšou, že to jde!“ Vykřikl najednou Martin, který si to přečetl na tabuli co byla hned vedle nás a na které byla přilepena spousta žvýkaček. Pohled na tu tabuli mi obracel žaludek. Naštěstí jsem se ovládla a nic hrozného se nestalo, teda zatím. Hned jak se bráška dohádal s rodiči a uraženě odešel o kus dál kde si sedl na lavičku a nafoukl tváře, pokračovali jsme všichni dál. Teda kromě Martina, ten pořád seděl na lavičce a čekal, že někdo přijde a začne ho chlácholit tím, že se na tom slonovi svést může. Ale to se nestalo, tak musel nakonec rezignovat on.
Při návštěvě posledního zvířátka, čímž byla zebra, jsme se odebrali zase zpátky k autu. A co se nestalo... Auto, které jsme, podle našich domněnek, zaparkovali mezi několika ostatními auty, nebylo nikde. Nikdo si nemohl uvědomit kam jsme to auto zaparkovali. Tak se běhal po parkovišti, koukalo na ostatní návštěvníky jak spokojeně odchází nebo odjíždějí domů, vzpomínalo kde jen jsme ho mohli nechat. Prostě naprostý zmatek. Rodiče začali být tak nervózní, že si i začali shánět telefon na zdejší odtahovou službu, což se jim, ale nepovedlo kvůli další hádce, tentokrát s pokladní, která byla tak přívětivá, že se mi na ni nechtělo ani pohledět. Už od pohledu byla dost nesympatická a když promluvila, potvrdila jen moje první dojmy.
„Prosím vás my to číslo potřebujeme.“ Povídá úplně zoufalá mamka.
„A proč ho potřebujete?“ Promluvila ta blonďatá pani, která, podle svých úvah, nemohla myslet jako normální inteligentní člověk
„Říkám vám už asi po desáté, že nemůžeme nalézt auto a chtěli by jsme se ujistit jestli nám ho neodtáhli kvůli špatnému zaparkování.“ To už byla mamka tak vynervovaná, že už ani nevnímala co jí taťka povídá. Já se jenom divila, že se s ní dokáže vůbec bavit, mě už by to opravdu nebavilo. No bavit se s někým kdo má IQ pokojové teploty opravdu nemá cenu.
„Jo, to už jste, ale říkala, že se vám něco stalo s autem. Proč mi to teď říkáte znovu?“ No tak to už bych já nevydržela.
„Povídám, že potřebuji číslo na odtahovou službu!“
„No, ale na co vám bude? A my ho dávat jen tak na potkání nemůžeme.“ Tenhle člověk by neměl mít takovéhle komunikativní zaměstnání, když komunikativní vůbec není. Mít tuhle ženskou doma, tak se asi zblázním. Ještě, že moje rodina není tak natvrdlá.
Nakonec jsme si vzpomněli, že jsme auto nechali nedaleko náměstí, protože jsme si mysleli, že na parkovišti u Zoo nebude místo. Samozřejmě jsem na to přišla já, když se konečně zeptali i mě, jestli nevím kde může být.
Domu jsme dojeli někdy kolem 7 večer, tak jsem jen zasedla k počítači a začala vyprávět kamarádům dnešní výlet v zoologické zahradě, který je jen z mála povedených výprav s mojí rodinou.