Four Shots

Four Shots

Problém číslo jedna: Nemůžu přijít na jméno. Problém číslo dva: Nemůžu si vybrat ze svazujícího přetlaku jmen. Vídeňská káva – chtěl jsem jí začít větu, protože vypadá hezky s velkým V – je mi klasickým doplňkem při tvůrčím sezení v kavárně Pod Lampou, jenže to se pak tahle povídka nemůže jmenovat Pardubická, jak jsem původně chtěl…
Alibistický patriotismus naštěstí prohrál v souboji se jménem hospody Four Shots; ta sídlí naproti přes ulici s touto kavárnou hluboko v boční uličce z břicha Perštýňáku. Problém číslo dva ale nevyřešil fakt, že se na Four Shots právě dívám z kavárenské výlohy, ani zdánlivá troufalost anglického pojmenování významné práce z češtiny, dokonce ani metaforická souvislost se čtyřmi následujícími rozhovory. Ne, prostě to zní dobře.

První čtvrtina

Konec.
Herci i herečky se ukláněli před sálem červených sedaček, odcházeli a vraceli se, aby se uklonili naposledy, a dělalo jim to dobře. Vždycky to zní jako déšť před spaním; shlížím z balkónu na diváky v přízemí a jako vždycky jejich plácající ruce připomínají pulce úplně stejně se plácající v louži, do které zrovna prší…
„Zajímalo by mě,“ říkala mi Jana v útrobách Klicperova divadla, „co by na to říkal Shakespeare. Když teda pominu, že tu Zimní pohádku dávaj v březnu…“
„Podle mě by mu to bylo jedno. Námět stejně převzal z nějaký cizí práce, vždyť to mělo happy end. Navíc – tohle není jeho hra… Je to úplně smyšlenej výtvor chlápků, co žijou v dnešní době. Billy by nad tím jen pokrčil ramenama. Nebo je zažaloval.“ Obstaral jsem šatnu, dav nás vynesl do nočních světel a Volkswagen parkoval na druhém konci města. Volkswagen… pořád jsem mu ještě nevymyslel jméno.
„Ale jedna pasáž se mi tam fakt líbila, i když mi trvalo asi deset vteřin, než jsem to pochopil a začal se smát.“ A znovu jsem Janě připomněl moment, kdy zlodějíček prodával hudební cédéčka; jako správný obchodník je pouštěl na ukázku z přehrávače a bláznivě tančil po pódiu, a když začala hrát jedna anglická, zakřičel do mikrofonu: „Já neumim anglicky ani hovno!“
Jana nezareagovala.
„Já to asi nechápu.“
„To nevadí. V každým případě i na tomhle je vidět, že mě zaujala část, která nemá se Shakespearem naprosto nic společnýho.“
„Neusnul jsi tam?“
„Dneska ne. Sedadla byly nějak nepohodlný.“
„Asi jako na zadních místech Volkswagenu…“ usmála se Jana, ale tak se usmívala už dobrou půlhodinu a já věděl, že jí tu noc něco trápí. Potom se mě zeptala:
„Myslíš, že bys to napsal líp?“
To mohlo znamenat spoustu věcí, které mě nenapadaly.
„Viď, že se mi v tý Praze neztratíš,“ hlesla ihned nato a zmáčkla mě tak silně, že jsem se musel leknout.
„Všechno bude dobrý, uvidíš. Učteš,“ a konečně jsem mohl vytasit tu svoji pasáž: „Poslouchej, kotě, tenhle obrázek mám strašně moc rád. Před rokem jsem byl s Pepou na jednom plese, kde hlavní cena v tombole bylo živý prase. A hádej, kdo ho asi tak mohl vyhrát – Pepa! Tak jsme to šli zapít panákem tequily, praseti jsem sundal jeho ponižující obojek, a jak ta tequila padala do jedný nohy, sledovali jsme to prase, jak se sebralo a odkvičelo nám pryč z dohledu. Pepa jenom tak zíral a já řekl: „Ono se vrátí.“

Druhá čtvrtina

Se Zdendou jsme posedávali v útulné Vinárně U Vladštejna vcelku pravidelně; bílé víno s olivami pod voňavými trámy, zelené ubrusy a týkové poličky plné zaprášených lahví… Toho večera jsme kombinovali několik druhů sýra s Lásenickým červeným – ročník 93‘ – a diskutovali přitom o naší společné knize.
„Mohli bychom spolu napsat knížku.“
„Tak jo.“
Časem jsme objednali druhou láhev, protože sýr je opravdu velmi přátelský společník. Za Zdendovými blond vlásky a jemným hlasem byste ale měli čekat společníka spíše osobitého, otevřeného a… kontroverzního.
„Tak o čem to bude, pane Dane? Já bych to zase viděl na nějaké to znásilnění, v lepším případě pedofilní. Hlavně buď připraven na vše, je dost možné, že se třeba stylizuji do ženského rodu, tak abys nebyl zaskočený,“ culil se jako vždy, ale jeho psychologicky promyšlený přístup ke světu mě už dlouhou dobu nepřekvapoval.
„Nechám to na tobě,“ odvětil jsem mu, což tentokrát skutečně nemělo postranní úmysly, „napíšeš první kapitolu, já navážu druhou, a tak budeme pokračovat na přeskáčku.“
„Nu dobrá, ale nemysli si, že to budeme flákat! Kapitola minimálně pět stránek, termín necháme vždy na jeden týden. Určíme si nějaký tématický okruh?“
Shodli jsme se na čtyřech tématech: Obludné jaro v Pardubicích, Dialogy českých budoucích, Sex s tebou je mým temným hříchem a poslední téma je nezveřejnitelné. I papír má uši.
„No a jak to vypadá s tvou vlastní knihou? Povídej,“ vyzvídal ode mne Zdenda. Zájem mi nepopiratelně lichotil, ale své vlastní dílo mám v plánu započít až za několik měsíců.
„S tím začnu po prázdninách, až budu bydlet v Praze. Ale hlavně – mým nejdůležitějším motivem je už rok nebo dva Skotsko, kde se to má odehrávat, a do Skotska pojedeme s Janou právě v červenci, jak víš. Takže velký plány, nemůžu se dočkat,“ tetelil jsem se blahem.
„Ne že tam budete zlobit, hotely mají tenké zdi. A co se prosímtebe bude odehrávat ve tvém románovém Skotsku?“
To kdybych věděl.
„Kostra se mi v hlavě teprve utváří. Mám ale strašnou spoustu domněnek, takovejch těch silnejch pocitů na jedno použití. Třeba tenhle obrázek – před týdnem jsem byl s Martinem na jednom plese, kde hlavní cena v tombole bylo živý prase. A hádej, kdo ho asi tak mohl vyhrát – Martin! Tak jsme to šli zapít panákem magistra, praseti jsem sundal jeho ponižující obojek, a jak ten magister padal do jedný nohy, sledovali jsme to prase, jak se sebralo a odkvičelo nám pryč z dohledu. Martin jenom tak zíral a já řekl: „Ono se vrátí.“
„Třeba ho rozladilo, že jste mu jeho sado-masochystický obojek sundali, nedali vám k němu i bičík?“
„To ne, ale i tak chutnalo moc dobře. Ráno jsme ho odvezli k dědovi do chlíva a navečer už bylo s dressingem.
Druhá láhev již docházela.
„Doufám, že na mě v tý Praze všichni nezapomenete a budete sem za mnou jezdit, moji vysokoškoláci. Praha všechny změní.“
„Jen se neboj, ještě rok bude kousek od tebe bydlet Jana, tak doufám, že mi ji tu pohlídáš.“ Ve vinárně hrálo steré album Chinaski.

Třetí čtvrtina

Cestovat vlakem je pro mě jako procházet se po galerii svých myšlenek, vždycky se na nějakou znalecky podívám, zamručím a oleštím rám rukávem, případně sundám dílo ze zdi a otevřu zakrytý trezor. O plagiátorských obrazech radši mluvit nebudeme.
Cestou rychlíkem z Prahy do Pardubice jsem si udělal duchovní mezipřistání v Přelouči, i když nepopírám, že bylo taky dost fyzické.
„Ten míša-řez je fakt výbornej, jdu si ještě pro dva, chceš taky?“ Dita se jen zatvářila.
„Ne, díky, měla bych se šetřit.“
Seděli jsme u toho nejobyčejnějšího kulatého stolku v nejobyčejnější cukrárně, jakou jsem kdy viděl, a právě proto mi to místo tolik učarovalo. Malé přeloučské náměstíčko.
„A jak to teda bylo s tím divadlem, co se stalo?“ vyzvídala, když jsem usednul s přídavkem, ale já dal nejdřív přednost přídavku. A přídavku přídavku.
„Ehm, no, mě jaksi nenapadlo, že když se řeka roztéká do dvou ramen, původní levý a původní pravý břeh jaksi každý najednou povedou někam úplně jinam. Přešli jsme most a ztratili jsme se po cestě vedle jiný řeky, než jsme měli jít… Představení jsme nakonec stihli, ale musim říct, že to byla dost krušná cesta, ten den toho asi bylo moc najednou. Kdybychom to nestihli, asi by zážitky byly dost odlišný, to víš, Jani je na tyhle věci dost citlivá…“
„To jo, ale vedete si moc dobře. Vy už si nějak poradíte se vším.“
„A jak si radíte vy s Matějem, nějaký novinky?“ otočil jsem list. Vlastně velkou tlustou knihu, řekněme dva tisíce let starou. Takový sci-fi.
„No je to takový těžko skloubitelný s mým jakýms takýms přesvědčením, času taky moc není, ale když je, tak oslavujeme.“ Povzdychla si, „já normálně obdivuju Janu, jak tohle zvládla, asi jste zvolili správnej přístup.“
Příliš málo míša-řezů.
„Hele, já to říkám pořád, tohle s vírou nemá co společnýho, ať už to psal kdokoliv, je vidět, že lidi byli už tehdy úplně stejný. To je jako plíst jabka s hruškama.“
„Asi jo… já si myslím, že tady jde hlavně o to poselství, aby si člověk uvědomoval, co dělá a co cítí, a potom už je to v pořádku. Jestli jste spolu tak dlouho jako jste, tak už to něco znamená, nejste spolu bezdůvodně, jako to často bejvá…“ nakláněla se nad kulatým stolečkem a dokonce i ta čokoláda s jemným sladkým tvarohem se trochu leskla hříchem.
„Jak se těšíš do Ameriky?“ bylo další téma. Dita měla odlítat za tři dny.
„No strašně moc, nemůžu se dočkat! A taky se těším, až budeme srovnávat vaše zážitky ze Skotska s těmi mými. Když už budu dělat tu průvodkyni po restauracích…“
„Já ještě nikdy neletěl letadlem. Zajímalo by mě, jestli to bude podobná přehlídka myšlenek jako jízda vlakem. Víš, jak jsem ti povídal o tom praseti…“
„Jo, to si už pamatuju moc dobře…“ smála se Dita. Před Vánocema jsi byl s Petrem na jednom plese, kde hlavní cena v tombole bylo živý prase…“
„…a hádej, kdo ho asi tak mohl vyhrát – Petr!“ dodal jsem, ale Dita pokračovala přesně podle předlohy.
„Tak jste to šli zapít panákem becherovky, praseti jsi sundal jeho ponižující obojek, a jak ta becherovka padala do jedný nohy, sledovali jste to prase, jak se sebralo a odkvičelo vám pryč z dohledu. Petr jenom tak zíral a ty jsi řekl: „Ono se vrátí.“
„Nevrátilo se.“ Dokončil jsem historku.
„A kterej z těch našich dvou Petrů to vlastně je?“

Čtvrtá čtvrtina

Z jukeboxu tentokrát hrají starý dobrý Red Hot Chili Peppers, album Californication a doslova celý svět se v útrobách téhle hospůdky – hospůdky Four Shots – zdá být jako nezvratně úchvatné místo naplněné nekonečnou flegmatičností; protože veškerý ten doslovně celý svět tu je smrsknutý do pár metrů krychlových.
Žádný přihlášky, žádná maturita, žádnej ples ani rodinný trable; hověli jsme si v našem osobním světě o několika málo metrech krychlových, seděli jsme na těch nejpohodlnějších kožených křeslech a pro hlouposti tu nebylo místo.
„Jak mám pojmenovat svýho Volkswagena?“
„Na takový rozhodnutí jsme vypili moc málo piv, pak nás něco napadne,“ chopil se sklenice Martin. Přiťuknutí.
„Myslel jsem něco jako Malina nebo Bibi, Bylanka, tak podobně…“ pohazoval jsem si s klíčky, dvojité w nevědělo, kudy kam, a přepadl mě hlad. Vzpomněl jsem si na konzervu polívky od Andyho Warhola, tak proč ne…
„Co třeba Wendy?“
„Wendy?“
„Má to dvojitý w a je to taky prima písnička od Horkýže Slíže.“
„Dobrý, tak si připijeme na Wendy!“ další ťuknutí a pohled k baru, „Leni, ještě dvě!“
V křesílkách jsme poslouchali muziku, dýchali a takový ty obyčejný věci…
„Pojď do Prahy…“ řekl jsem Martinovi.
„Pojď do Brna,“ řekl mi Martin.
Těžko se to ohodnocuje, jenže když dva sobě blízký lidi shrnou ve dvou tak prostých větách celou svojí míjející se budoucnost, nic jinýho už se pak nikomu říkat nechce.
„Už jste spolu se Zdendou mluvili, nebo jste pořád blbý?“ navázal jsem dalším vážným tématem, dokud to bylo v kurzu. Ty dva se v jednom kuse škádlí jako kluci ze školky. Snad i proto je mám tolik rád, jednoho Brňáka, druhýho Pardubáka…
„Ne, já mu psát první nebudu.“
„Budeme o tobě psát knížku.“
„Super… mám se bát?“ vrčel Martin znechuceně.
„Neboj, možná se jen necháme lehce inspirovat. Ale to asi každým z Pardubic. Asi to bude jen takový sci-fi, samý zvířecí pudy, lidský neřesti, to moje Skotsko, galerie a tak… “

Další pivo.

„Poslouchej, já už jsem o tomhle chtěl dlouho napsat nějakou povídku, ale pořád mě nenapadlo, na co to nabalit, ona to je jen taková drobnost, jen obrázek… Před nějakou dobou u mě zazvonil jeden kámoš, šel mi vrátit peníze z plesu, co jsem mu půjčil. Vyšel jsem z baráku, otevřel jsem bránu, vylezl před ní, pozdravil se s tím kámošem a se mnou jako vždycky vyběhnul ven taky náš pes – Max. Pokaždý vyběhne a očuchá si zdi, když jde někdo ven… No a Max prostě pomalu ťapal s čumákem u země dál a dál, v pohodě pokračoval a ani se nezastavil, až zmizel za rohem a nebyl vidět. Já jsem se celou dobu díval na toho kámoše, jak on Maxe pozoroval. Ale jak on Maxe pozoroval! Jenom němě stál, bez hnutí civěl na psa mizejícího v dálce, a nakonec jen tak pokrčil rameny a hlesnul ‚hm‘.
Tak jsem mu řekl: „On se vrátí,“ a to bylo všechno.“