PŘÁTELSTVÍ NAVŽDY

Hurá jde se do školky, volám na maminku. Beru si boty a bundu. Víš, po cestě povídám, bude tam Zuzanka, já si s ní budu hrát. Budeme zase spolu. Vezmeme si panenky a kočárek.
Jsme dvě malé kamarádky. Ráda chodím do školky, protože jen tam můžeme být spolu.
Nastal čas loučení. Musím do školy. Zuzku vídám jen někdy po škole. Netrvá to dlouho a Zuza je taky v první třídě. Už zase můžeme být spolu venku, jsme přeci velké holky! Hrajeme si u nás nebo u nich venku před barákem. Musíme být trochu na očích, přeci nejsme zas tak veliké.
Čas plyne jako voda a my jsme zase o něco starší. Starší už na tolik, že jsme mohly odlétnout kousek dál od našich domovů. Lítáme spolu po hřišti, sedáváme po lavičkách a bavíme se o všem možném.
Nejraději však hrajeme s ostatními dětmi vybíjenou, ta nás baví. Nebyl snad den kdy by jsme nebyly spolu, máme se rády. Rády na tolik, že by jsme si nikdy neublížily. Máme toho tolik společného.
Přišel den nevinné hry a my se Zuzou se začaly hádat. Hodně hádat, ale ne naší vinou.
Dvě jiné kamarádky si utrhly kopřivu a navzájem se pálily. Já se zastávala Míši, Zuza zase Jany, protože to byla její mladší sestra. Pohádaly jsme se na tolik, že ani jedna nechtěla být v přítomnosti té druhé. Celý rok spolu nemluvíme, nezdravíme se proč? Každá má svojí pravdu, hrdost. Ať přijde ona já nikam nejdu! Říkáme si pro sebe obě dvě. Ani jedna nedokáže jít za tou druhou. Kamarádům je to divné, že nejsme spolu, tak nás zkoušejí dávat zase do hromady, ale marně.
Až jednoho dne zase hráli vybíjenou, přišli pro mě. Pojď hrát taky! Ne nejdu je tam Zuzana!
Pojď, vždyť se s ní nemusíš vůbec bavit. Šla jsem sice nerada, ale šla. A potom se to stalo. Mě a Zuzu postavili jako kapitánky. Zuzka měla míč, hodila ho takovou silou, až mi míč přistál na obličeji a zanechal obtisk. Au…jé promiň, řekla Zuza. To nic řeknu. Podíváme se na sebe a začneme se smát. My jsme, ale…krávy,dodá Zuza s úsměvem.
Necháváme tam ostatní a jdeme pryč. Pryč a jen zase spolu. Jdeme si sednout na lavičky, na naše místo kde si nejraději povídáme. Usoudily jsme, že jsme byly hloupé, když ani jedna nedokázala jít za tou druhou i když jsme si moc chyběly. Už se tomu jen smějeme!Celý rok!
Jak jen jsme to mohly vydržet? Měly jsme tolik moc co jsme si chtěly říct. Vždyť nám utekl celý rok. Od té doby jsme se nikdy nehádaly.
Jsme obě už dospělé...Zuzanko budu se vdávat, chci, chtěla bych se tě zeptat jestli by si mi nešla za svědka? Je nám už 30 let, naše přátelství je stálé. Jsme spolu, ne tak často jako dřív. Každá má svůj život. Patřím do její rodiny tak jako patří ona do mé.
Čekám, až se zase rozezvoní telefon, stav na kávu, řítím se k Tobě na pokec...