Domov?

V očích neodpustitelný výraz. Temnotu. Rychlý krok temnou ulicí, ozářenou jen svitem lamp. Ruce sevřené v pěst až z toho klouby zbělaly. Rychlý sled pohybů pravidelných jako vojáci. Jde, ale vůbec netuší kam. Chce utéct od toho místa. Od místa, který nazývala domov. Vzdálit se co nejdále. Zapomenout na všechno. Zapomenout na život, který vedla. Začít od začátku s čistým štítem. Roky jejich hádky trpěla. Poslouchala to jejich obviňování. Jejich zbytečné hádky o ničem. Zůstávali kvůli ní, ale kdyby se rozešli dřív, bolelo by to mnohem míň. Ale když si proti ní oba sednou. Každý po boku nového partnera a člověk se má rozhodnout s kým bude. Prostě jsem to nedokázala. Ukázat na člověka s kterým chci zůstat. Jejich partnery jsem ani neznala. Nevím jací jsou.
V tom křesle jsem si připadala, tak maličká. A okolo mě čtyři osoby. Dvě, které jsem tak důvěrně znala, ale nyní mi připadali, tak cizí. Vzdálené. Jako kdybych celé ty roky nevěděla vedle koho žiju. Kdo mi pomáhal s prvními kroky. Kdo mě učil jíst a protloukat se životem. Ty tváře se nade mnou skláněli a šeptali, tak si vyber a nakonec šeptání přešlo v hlas, který sílil. Naléhal na mě! Nakonec přešel v řev. Ještě teď mi bubnuje v uších.
,, Tak si sakra vyber! Nemůžeme čekat! Buď ráda, že si ještě dostala na výběr. Jinak by jsme se o tebe soudili..... Proč mlčíš? Tak odpověz něco, ne?"
Prudce jsem je vystrčila a vyběhla ze dveří. Popadla bundu visící na věšáku a zabouchla za sebou dveře. Utíkala jsem. Netuším, jak dlouho. Srdce mi divoce bušilo, když jsem se zastavila. Chvíli se vydýchala a rychlým krokem kráčela ulicí. Pryč od domova...