Stůl, co nás rozděloval a zároveň pojil .... /-1-/

// Žít, to je nejvzácnější věc na světě,
neboť většina lidí jenom existuje... //

Malý a nepříliš útulný sál / Tedy jen pro ty, kteří jsou zvyklí sedět u pohádek. A podléhají kouzlu křišťálových lustrů, křesel potažených sametem, hebkým červeným kobercům. Ale především hodnotám, šťastně se usmívajicím lidem, vždy ochotným sluhům se stříbrnými podnosy a osudové lásce tančící -dokonale- po špičkách uprostřed sálu, která vyhrává o oči. Ten nejněžnější pohled. Ne o prsa. Dívku, která získá přízeň všech. Doufám, že to znáte. Prosím. Protože to tak bylo- je- a bude do té doby, dokud nezemřou děti a my, kteří tomu věříme... /, provoněný ještě stále vzpomínkami z loňského maturiťáku – jen lži, sex a prachy-. Kde je a nás obsluhuje rádoby krásná blondýna s prochlastaným hlasem, jejíž zenit stydlivě klopí zrak už pěkných pár let ....
/
A možná to zní jako bolest rtů, odtržených od trpkého vína.-nebylo vám osmnáct- Kéž by. Ale ona bohužel- bohudík nikdy nepije...

((Bezesná noc, plná pocitů.
Bylo jí čtrnáct, možná o rok míň. Nevinná, bílá vrána. Když usínala a nořila se do nádherných dívčích snů, práskly dveře, jejichž výplň se roztříštila na kousky,a ozval se hlas plný nesrozumitelných slov. Vrátila se maminka, smutná- utrápená barová víla.
Rychle vstala a v noční košili k ní utíkala. Pamatuje si, jak jí zábly nohy. K střípkům, o které se její maminečka chtěla pořezat. A přes slzy jí to rozmlouvala. Jako by to bylo dnes. Celou tu noc se třásla po jejím boku, střídavě k ní dávala kbelík na zvratky, protože byla větší šance, že se dřív udusí než pořeže klepajícíma se rukama. Byl to hnus, byla to bída." Nikdy nebudu pít, nikdy nebudu pít..."opakovala dokola. Pocity odporu, však střídal strach. Neboť ještě k ránu o sobě ta žena zpitá do němoty, hadrová panenka, nevěděla. A neustále vydávala chroptivé zvuky, vzdychy bolesti. A to dítě nevědělo co s ní.Obě prožívaly svůj pocit zoufalství. - odvezli jí do nemocnice, kde zemřela na otravu-
" Mami, ty na ten alkohol jednou zemřeš!"
" Ne, holčičko. Já umřu na starosti, které zapíjím. Na ledviny, které to nebudou zvládat."
Od té doby ví, že nikdy NIKDY NiKdY nezemře na lásku, ale jen na puklé srdce, protože nevezme do úst alkohol -ledviny se usmívají-. Ale lidi má ráda ..... ))
/
/
Sedí u dlouhého stolu s číslem no. 1, potaženého docela bílým ubrusem se zaschlou skvrnou od omáčky, skrytou pod umělou květinou. -nesahat a nekrást kytky-. Mlčí. Přes přimhouřené kočičí oči pozoruje barevně lesklý svět plný plesových šatů. Tu krásu, jenž se vrývá do stěn. A nikdo si jí neuvědomuje úplně. / Protože ke štěstí Vám vždycky musí něco chybět./ Má svůj zaprášený kout, židli potají ukradenou z nejhoršího baru světa, ale je jí -uvnitř- pěkně. Zvláštně. / zkuste chvíli poslouchat /
.
.
Elegantně si odhazuje – jen mírně- naučeným gestem pramen přehnaně zlakovaných vlasů – za čtyři stovky- z čela. Krásná. Mile se usmívá jahodovými rty bez lesku. Nádherná, jako jedna z posledních žijících -opravdových- princezen s modrou krví v žilách. Upoutává na sebe pohledy všech. Mužů i kluků, dam i trochu závistivých holek. A můžete si být jistí, že si to ani trochu neužívá.

Myslí totiž jen na tu jednu jedinou třpytku ( navždy) usazenou mezi jejím zarudlým koutkem a poslední nevytrženou řasou- pro další z nesplněných přání- . Smutek i radost. A asi tak jednou za vteřinu docela zoufale mrkne levým okem. /je na ni krásný pohled /
/
Jak je nesvá, pro sebe -napovrchu- cizí...
Díky přehnaně tmavému líčení, modrým šatům-o kterých měla jinou představu- bez hvězd a idealistických barokních záhybů. Pro pocit, že je tu víc za ženu, na kterou dopadají problémy -všech-, než za to beztarostné dítě s lízátkovým světem. Ale hlavně kvůli ironii, že její život závisí na velikosti podpatků černých bot, ve kterých nikdy neuměla chodit....
/
A proto jen sedí u stolu, který je pojí čtyřmi hranami a zároveň rozděluje osudem jejich příběhů...