Kulička z asfaltu

Seděl na prachové cestě a v ruce křečovitě držel asfaltovou kuličku. Kuličku, kterou našel po cestě s dědou do parku, sem. Měl z ní obrovskou radost. Ne snad protože má konečně kuličku vlastní a už nemusí závidět klukům, kteří si jí vždycky sami udělali. Mohl to snad zkusit taky, ale nesnášel tu táhnoucí se hmotu, která po zaschnutí prostě nemohla jít nikdy dolů. Měl radost protože, teď někdo doma pláče, kvůli své ztracené kuličce a že už jinou nechce. Těšilo ho pomyšlení, že snad někdo dostal doma výprask za zničené oblečení, zbytečně. Kuličku má teď totiž on a už nikomu nedá.
„ Nechceš už jít domů?“ hlas jeho dědy zněl tak tlumeně. Seděl od něj sice několik metrů na lavičce, přesto zněl jako ze sudu.
( Jako ze sudu s asfaltem)
„ Za chvíli!“ Řekl rázně a věděl, že děda poslechne. Bylo mu tu dobře a stejně se zeptal jenom z principu aby dokázal, že se o něj přece jenom trochu zajímá. Neměl ho rád, on to moc dobře věděl.
„ A já tě rád taky nemám, dědku!“ Pošeptal si sám pro sebe a zmáčkl asfaltovou kuličku do podoby nepravidelného tvaru. Vložil si asfaltovou kuličku do kapsy a lehnul si do nízké zelené trávy.

Díval se na mraky,táhnoucí se líně přes modravou oblohu , která každou minutu těžkla. Tlačila se stále víc na zem a tvořila tak skličující dusno. To nebe bylo utahané a tohle byl jediný způsob jak si mohlo odpočinout.
Díval se na mraky a představoval si, co asi chtějí říct. Chtěly snad rozhořčeně odejít někam do neznáma? Nebo dokonce chtěly zastínit celou oblohu a uvést tak celý život do odpudivé šedi?
Díval se na mraky a v kapse znovu zmáčkl asfaltovou kuličku.
( „ Je moje, ty šmejde!“)
Přemýšlel zrovna nad tím, jak rozkazuje mrakům. Nad jeho rozkazy a přání, které poslušně mraky plní. Dalo se s nimi dělat tolik věcí. Mohly ho zanést kam by jenom chtěl nebo trochu potrápit nudný život dlouhou dobu nepřestávajícími dešti. Když v tom uslyšel tichoučké zapípání. Nevěnoval mu pozornost.
Ohlédl se na dědu, který práce potahoval ze zapálené startky as slastně si to užíval. Kouřil tajně, babička…
( Bába!)
… by mu totiž dozajista vynadala a on by potom nemohl jít ani na pivo.

Opět to krátké zapípání. Nastražil tedy víc sluch a poslouchal odkud ty křiklavé tóny vycházejí. Nečekal dlouho a ozvalo se znova.
Postavil se na nohy a s uchem natočeným kupředu šel za zdrojem zvuku tahajícím jeho bubínky. Našlapoval pomalu jako rys, co si vybral za oběť najivní slípku, která se zatoulala ze svého kurníku a jediný nebezpečí pro ní bylo aby se nepoškrábala o větvoví na zemi. Našlapoval tak ostražitě jako by na každém jeho kroku měla být schovaná malá, čtvercová mina, čekající jen na jeho došlápnutí.
Byl blízko, někde to tam musí být. nevěděl co hledá. Snad to ho hnalo takovou sílou ke slavnému objevení.
Konečně jeho oči…
( rysí oči neklamou)
…našli to co potřebovaly. Pod tlustým kmenem kaštanu, který sloužil jako úkryt veškerému zvířectvu z parku jako úkryt, se válelo malé, již zčásti opeřené kuře…

Byl fascinován to velikostí. Bylo tak drobné, tak zranitelné. Upřeně se na něj díval bez náznaku jakékoliv emoce. S kamennou tváří zjišťoval jestli není nijak zraněné avšak kuře sebou mrskalo ze strany na stranu a jeho jediným zraněním byla ta bezmocnost, s kterou se na zem dostalo.
Rozhlédl se kolem aby se ujistil, že se po něm děda neshání. Nechtěl mu tohle tajemství prozradit.
( „ Nic ti do toho není, kryple!“)
Situace se pro něj vyvíjela ovšem příznivě. Děda se stále věnoval jen své startce a určitě teď vzpomínal na to jak proháněl na bále všechny sukně.

Vzal malé kuře do své růžové dlaně a nespouštěl z něj oči. Z tak malého tvora může být klidně orel. Však co by zrovna na tomhle starém..
( !ubohém!)
…kaštanu dělal orel? Nebo to mohl být sup. Jistě, přelétávali někam na jih a potřebovali se zahnízdit. Nebo je to možná jen strakapoud. Ten pták co ho občas nenechá dospat, díky jeho aktivní ranní činnosti- sběru potravy.
Opřel se o omšelý kmen a v dlaní držel život. Život, který bude jednou tak blízko mrakům.Jeho mrakům…

Cukl sebou. Za jeho zády se ozval hlasitý křik. Nebylo to už žádné kuří křičení, ale nářek dospělého velkého ptáka. Ohlédl se za sebe a mezí spadaným listím uviděl krčející se černé tělo. Byl velký. Ne zrovna jako orel nebo sup. Ale velký byl. Minimálně oproti najivní slípce určitě.
Ten pohled ptáka byl prosebný. V modravě zbarvených bulvách viděl strach. To kuře bylo jeho a on ho teď drží ve své ruce. Má ho vrátit? Měl by.
Opětoval ptákovi hluboký pohled a uklidnil ho, že vše bude v pořádku. Rozuměli si. Mohli snad být i přáteli. On mohl nabídnout sílu, pták zase křídla.
Natáhl svou dlaň k ptákovi
(k matce?)
a dal mu jasný signál o tom, že kuře je jeho.
Je jenom jeho…
jenom jeho…
! Pták sklopil zrak a udělal dva kroky vpřed aby se dostal na úroveň natažené paže. V tom však ruka, která držela nic nechápající kuře provedla rychlý výpad a přetočila se hřbetem nahoru.

„ Nedělej to! Je moje!“
„ Já vím, že je tvoje!“

Na tváři se mu objevil podivný úsměv a s pohledem do matčiných, vyděšených očí dvěmi prsty zlomil kuřeti vaz.
Okolím se rozlehl hlasitý krákoravý výkřik.
Vstal a hodil mrtvé tělíčko kuřete před matčin zobák.
„ Je pořád tvoje!“

S hlasitým smíchem se rozběhl zpět po prachové cestě, za dědou. Přiběhl ke svému vetchému příbuznému a s dolíčky na tváři mu věnoval ten nejsladší úsměv.

„ Podívej co jsem sám vyrobil!“

A vytáhl dokonale kulatou asfaltovou kuličku.