Podzimní odpoledne

Bylo podzimní odpoledne, stromy okolo ní se zlataly a červenaly. Slunce z posledních sil hřálo a zářilo, až musela mhouřit černě namalované oči. Brodila se spadaným listím, a protože byla oblečená celá v černém, vyjímala se na pestrobarevném pozadí.
Jak tak šla a pozorovala nádheru kolem sebe, honily se jí hlavou spousty myšlenek. Jednou z nich byla, že se jí stále nedařilo zapadnout do nové třídy, mezi nové lidi.
Ona si nikdy nerozuměla se svými vrstevníky. Ne, že by neměla žádné kamarády, měla jich spoustu. Ale byli starší, chápali jí a svět ve kterém žila. Jistě jí i svým způsobem milovali. Nebyla obyčejná, uměla pomoci, rozdávat lásku a radost, byla malým blázínkem a nejmladším členem party. Hlavně pro jednoho z přátel znamenala opravdu mnoho. A on pro ní také.
A tak se dostala k jedné vzpomínce, která vždy zabolela. Dříve spolu chodili, upřímně se milovali, tvořili šťastný pár. Potom však, když spolu byli téměř jeden krásný rok, v den, kdy ho ze všeho nejvíce potřebovala, se s ní rozešel. Vlastně jí to ani on neřekl, ale její kamarádka. Moc to bolelo. Dokonce pochopila i tolik omílanou frázi: „Bylo to, jako by mi někdo rval srdce z těla“. V tom radši vítr tuto vzpomínku odfoukl a přivál novou.
Vzpomněla si na jiného bývalého přítele. Tenkrát se kvůli němu i rozešla s jiným klukem. Ovšem nebyla to správná volba. Po nějaké době jí došlo, jakou udělala chybu. Jeho oči, nejkrásnější jaké kdy viděla, už nezářili láskou, nýbrž se leskly pod vlivem alkoholu a přivíraly se pod tíhou působení marihuany. Dlouho si to nechtěla přiznat, ale nakonec musela. Byl alkoholik a ona mu nedokázala nijak pomoci. To jí na tom vadilo ze všeho nejvíce. Nedokáže pomoci. A ona by nejradši pomáhala všem. A navíc na kluka před ním stále vzpomínala.
Jak tak šla a pozorovala kolem projíždějící auta, uvědomila si, že jí někdo volá. Běžel za ní kluk ze třídy. Věnovala mu jeden ze svých krásných úsměvů a pokračovala v cestě s ním. Bavili se o hudbě, škole, počasí a tvořili zajímavý pár. Oba celý v černém, on navíc v dlouhém kabátu, co se ve větru vlnil kolem jeho kotníků. Takové dvě černé duše.
Bylo jí s ním dobře. On také moc nezapadal.
Jak naivní v té době byla. Netušila, že se do ní zamiluje a začne jí vyhrožovat smrtí. Že bude tak přesvědčivý, až bude mít skutečný strach s ním trávit jakoukoli chvíli. Ani že téměř vše, co jí řekne, bude lež.
Ale teď s ním kráčela po nerovném chodníku, vdechovala kouř z cigarety, kterou jí věnoval a smála se. Snad štěstím, úlevou nebo aby skryla opravdové pocity. Pocity smutku a beznaděje.