Tohle už se nestane...nesmí

Anotace: nějak nevím, co k tomu napsat....

Slyšíme klíče v zámku. Máma se na nás podívá,a my víme, že musíme do postele. Nezáleží na tom, že je pátek a my máme televizi dovolenou až do deváté. Prostě musíme, domů se vrací táta. Máma rychle vypíná video s pohádkou a mě přijde, že se jí klepe ruka, když zandává videokazetu do obalu.
,, Šup do postele,“ snaží se o úsměv. Nemusí nám to ani říkat, jdeme. Víme, co se bude dít.
,, Bojíš se?“ ptá se Jana. Neodpovídám, i když ví, že bojím. Bojím se tak, že se klepu, ale snažím se, aby to neviděla ona. ,, Můžu jít k tobě?“ ptá se. Za chvíli už jsme pod peřinou a ona usíná. Chvíli se dívám na výplň dveří a vidím, jak se míhá tátův stín sem a tam.
,, Prosím tě budˇzticha, uslyší to děti…“ prosí ho máma, když křičí v chodbě před naším pokojem. Chvíli se mi zastaví srdce, protože si představuju, jak otevře dveře a bude křičet. Na nás, na mámu. Prostě jako vždycky – za nic. Jana se přitulila k plyšovému poníkovi, co dostala k šestým narozeninám. Sbírám všechnu odvahu a pomalu lezu z postele. Stojím u dveří a poslouchám, co se tam děje, protože vidím jen, jak se míhá jeho stín, ale neslyším mámu. Když se ale hodně zaposlouchám, slyším její pláč. Táta vždycky jen něco prohodí ve smyslu:,, To máš za to…“ a pak spousta nadávek, kterým nerozumím, ale snad ani nechci. Máma brečí a táta na ní začíná řvát. Jeho hlas nabírá na síle, a mě přijde, že mi řve u uší. Pak slyším ránu, a pak další. Padá nádobí, máma ho prosí, ať toho nechá, ale on pořád jen řve. Jana se začíná vrtět na posteli a mě přijde, že ten řev musí slyšet všichni sousedi, celý svět musí slyšet, jak můj táta řve na mámu. Pak vidím, jak se ten stín blíží ke dveřím a máma už kříčí taky:,, Ne, Romane ne!“ skoro jakoby to nebyl její hlas. Táta chce jít do pokoje a já vidím, jak se ta ruka jeho stínu natahuje po klice. Letím do postele a pak vidím, jak máma stojí před dveřmi, kryje je a pak vidím, jak jí táta uhodil. Zřejmě mu to stačí, protože slyším bouchnutí hlavních dveří a máma pak sedí před dveřmi a pláče. Srdce mi bije, že si myslím, že mi vyskočí z hrudníku. Znova sbírám odvahu a teď už beru za kliku.
,, Mami…“
,, Bež si lehnout, zlatíčko…,“ máma se křečovitě usměje a já vidím, že má roztrhlý ret. Oči má červené od pláče.
,, Táta se za chvíli vrátí…“ nemůžu nic dělat, dává mi pusu na čelo a já bych jí chtěl pomoci.
Táta se tu noc už nevrátil, přišel až druhý den ráno a dělal, jakoby nic. Jako vždycky. V ten okamžik, když jsem ho viděl, jak řídí auto, když jsme jeli k babičce a on dělal vtípky a smál se, jsem si uvědomil, že ho nenávidím. Představoval jsem si až mi nebude osm, ale budu starší. Nikdy už se nestane to, co včera. Když tam budu já, tak se to prostě nestane.
,, Co ti je, ty seš nějakej zamklej,“ ptá se mě. V ten okamžik po mě hodila pohled máma a já věděl, že nemusím odpovídat.

Tohle se stalo před 11 lety. Teď stojím v obřadní síni a přemýšlím o tom všem. Nechtěl jsem jít. Přišlo mi to zbytečné. Vedle mě stojí Jana. Brečí. Nechápu to, nejde mi do hlavy, jak mohla zapomenout.
,, Byl to přece náš táta,“ snaží se mi vysvětlit mezi vzlyky. Mě to ale nezajímá, nebudu se přetvařovat, brečet pro člověka, co jsem nenáviděl. Naposledy jsem brečel před pěti lety, když odešla máma….