Kapka života

Na letní, sluncem prozářené obloze v pozdní odpoledne se z nenadání objevil veliký, baculatý mrak. Šedý mrak se poklidně sunul svým směrem, uvnitř mraku bylo však pořádně rušno. Na deset miliónů malých, ještě nezkušených kapek se chystalo na svůj první seskok. Je logické, že na sobě nedaly nic znát, uvnitř jejich malého tělíčka se však děl proces, který bychom my, lidé popsali jako stres. Čekali, až jim pilot mraku, zářivý pan Blesk dá znamení k seskoku. Každé kapce byl její úkol naprosto jasný. Osvěžit alespoň jednoho člověka svým mokrým tělíčkem. Náhle se pan Blesk prudce otočil a hromovitě se zeptal: „Připraveni?“ Několik kapek bleskurychle přikývlo a pan Blesk zmáčknul velké, červené tlačítko, které se nacházelo na palubní desce mraku. Po pravé straně se otevřely malé, automatické dveře a jedna kapka za druhou postupně vyskákaly. Byl to nádherný pocit. Hejno pouhým okem nespatřitelných kapiček letělo volně vzduchem a snášelo se jako peří z roztržené peřiny. Některé kapičky do sebe narážely a tvořily tak větší kapky. A ty plachtily po příjemném vánku kamkoli, kam se jim zachtělo. Jedna obzvláště malá kapička si však pod sebou všimla něčeho zvláštního. Něco nebylo v pořádku. Pod nimi letěl nějaký obrovitý kovový předmět. O takovém předmětu se však ve škole bezpečného letu nikdy neučili. Vodní hejno se neustále přibližovalo k tomuto neidentifikovatelnému předmětu, ostatní kapky se o to však vůbec nezajímaly. Nadále si hrály v silném větru na honěnou a nevnímaly okolí. Střet mezi kapkami a předmětem byl už téměř nevyhnutelný. Malá kapička ale nehodlala zahodit svůj první let takovým způsobem. Brala svůj úkol naprosto vážně. Musela osvěžit člověka a ne skončit jako flek na nějakém předmětu, když vlastně ani nevěděla na jakém. To si už onoho neznámého předmětu všimly i ostatní kapičky a kapky. Začaly panikařit a přelétávat z jedné strany na druhou. Malá kapička se snažila zachovat chladnou hlavu. Pomocí větru se přesunula dále od místa dění a pozorovala, jak se ostatní kapky snaží něco vymyslet. Několik set tisíc kapiček se zachovalo stejně jako malá kapka a pomocí větru se dopravilo do bezpečné vzdálenosti. Zbytek hnízda však zmatkoval a nedokázal uhnout letícímu předmětu. Více jak osm tisíc kapek se sice náhodou ocitly mimo té věci, pro ostatní to však znamenalo konec jejich prvního putování. Rozplácly se na letícím objektu jako placky. Teď už pokračovalo asi jenom něco kolem osmi a půl milionů různě velkých kapek a kapiček, které spojoval jen jejich společný cíl, a tím bylo osvěžení jedné lidské bytosti. V těchto parných dnech to nebylo k zahození. Zemský povrch se neustále blížil. Kapky už pod sebou mohly spatřit pevninu, na které se tyčila dvě rozsáhlá města. Tady se názory kapek rozcházely. Polovina byla přesvědčena, že ve velkém městě žije více lidí, a tudíž budou je, kapky, potřebovat. Druhá skupina byla opačného názoru. „Lidé v menším a chudším městě nám budou vděčnější“ Tvrdily téměř jednohlasně. Malá kapička byla pro názor navštívit velkoměsto. Byl by to přínos ne pouze pro lidi, ale i pro ni. Takové velkoměsto musí být zajímavé. A navíc je tam plno lidí, takže má větší pravděpodobnost, že hned napoprvé někoho zasáhne. Už byla naprosto rozhodnuta. Poletí do velkoměsta.
Mezitím se obě skupiny rozdělily a každá odplachtila na svou stranu do svého města. Už byly tak blízko, že dokázaly rozeznat střechy domů a obchodů. Malá kapička se třásla strachem, ale zároveň i štěstím, jelikož se už nemohla dočkat. Z dáli si vyhlídla svého člověka, kterého zmáčí a učiní jej šťastným tak, jak jí to učili ve škole bezpečného letu. Některé kapky náhle zrychlily a začaly utíkat ostatním. Byly už několik desítek metrů před malou kapičkou, která byla bohužel tak malá, že nemohla pořádně přidat na své rychlosti. Kapky postupně dopadaly na lidské hlavy. Ve skrytu duše jim malá kapička trochu záviděla. Náhle však udělali lidé něco, co nedokázala kapička vůbec pochopit. Roztáhli veliké, kulaté štíty a dali si je nad hlavu, jakoby nechtěli být osvěženi. Naneštěstí to udělal i ten muž, kterého si kapička vyhlédla už vysoko z oblohy. Jeho modrý štít kryl celý povrch jeho těla. Kapička už však byla tak blízko, že nestačila nárazu zabránit. Ani vítr jí v tu chvíli nemohl pomoci a neodnesl jí na jiného člověka bez štítu. Štít onoho muže byl už jen několik málo stop před kapkou. Střetu se nedalo zabránit. Náhle kapka ucítila, jak se její už tak malé tělíčko rozprsklo na několik tisíc kousíčků. Takhle si konec vůbec nepředstavovala. Bolest byla sice veliká, nejvíce jí však ranilo, že její práce skončila, aniž by někoho obšťastnila nebo osvěžila. Kapičce pomalu docházely síly. Její život končil a ona litovala, že se nevydala do vesnice. Byla pravda, že lidé ve vesnici jsou chudší a jistě by byli vděčnější za kapku deště, než lidé ve městě. Až teď si uvědomovala, že byla vlastně sobecká a že se vydala do velkoměsta jen proto, aby udělala radost sobě, než nevděčným měšťanům. Na to bylo ale pozdě. Všechny kapky už dopadaly a většina jich skončila bohužel stejně jako malá kapička. Sobeckost vyhrála nad zdravým rozumem. Muž, na jehož štítu ležela vysílená kapička, svůj štít zatáhl a pořádně s ním zatřepal. Kapička (respektive to, co z ní zbylo) spadla na zem a zůstala nehybně ležet. V zápětí vysvitlo slunce. O tom už ale kapička nevěděla, jelikož upadla do hlubokého bezvědomí. I když cestou nabyla mírně na velikosti, teď to byla zase pouze malá kapička jako vždycky bývávala. Všechno, co jí dávalo na velikosti, bylo pryč.
Slunce pohladilo kapičku svými teplými paprsky. Z dešťové kapky vody se stal v mžiku oblak bílé páry. Oblak se vznášel vzhůru do nebes. Tam, odkaď její příběh začal. V nebi přidělí obláčku novou malou kapičku a její příběh se bude opakovat. Teď však s tím rozdílem, že se nebude řídit mozkem, ale srdcem. Protože i sebemenší obyčejná kapka vody má své srdce.