Pokusy

Pokusy

Petr Kovaříček

*

18.1.2008

Ačkoliv mám odpor k deníkům, především pak k jejich čtení, z
nepochopitelných důvodů jsem dneska popadl sešit a propisku a
napsal datum. Pod něj jsem se automaticky rozepsal. Po pár
slovech jsem fascinovaně sledoval hrot propisky, jak zanechává na
papíře modrou stopu, a už jsem nechtěl přestat psát, jako by ono
modré šílenství nemělo (či nechtělo) nikdy skončit.

Abych ospravedlnil to zbytečné čárání na papír, řekl jsem si, že
budu tento sešit používat především jako komentovaný zápisník na
verše (za jeden mimoděk vytvořený jsem byl nedávno pochválen) a
na citáty, především pak ty moje, abych v každé patřičně
historicky-patetické chvíli uměl pronést něco hlubokého, nad čím
by se lidé zastavili a o čem by začali přemýšlet. Důvod je to tak
ubohý, jak ubohé jsou mé verše (a to není málo), a s citáty to
asi taky nevyjde, poněvadž lidé dnes už myslet neumí. Nechtějí.
Nemusí.

Pro blba je myšlení přebytečný luxus a pro snoba je ušmoulaným
hadříkem se zápachem filosofie.

Slovo filosofie se mi líbí a zásadně ho píšu postaru s ``s'';
nikoliv proto, že bych blíže věděl, co znamená, ale protože má v
sobě osaženo jméno Sofie, což považuji za nejhezčí dívčí jméno.
Když ho vyslovím, vidím útlou černovlásku v sukni, s nesměle
skloněnou hlavou, kterou pomalu zvedá a pak na člověka mrkne
tmavýma očima, v kterých se topím jak v bouřících vlnách bez
záchranného kruhu. Sofie se pohybuje chůzí, která hýbe vším, co
chlap má. Je to stvoření, které září andělskou čistotou i v
zakouřené nádražní kavárně... ze stejného důvodu jako k filosofii
chovám jistou náklonost i k hlavnímu městu Bulharska, přestože si
ani neumím představit, jak tato země vypadá.

Taky se mi líbí slovo ``dějství.'' Jaksi podsouvá člověku názor,
že je dramatické a že v něm o něco půjde, přestože velmi často
pojmenovává věci nanejvýše statické a fádní. Asi ho začnu
používat častěji.

V posledních dnech jsem si oblíbil kulečník, a to jak v bitevní
verzi, tedy billiard, tak i verzi ``na honěnou'', u nás zvanou
karambol. Na billiardu je nejhezčí asi rozstřel. Je typickým
příkladem toho, co by dějství mělo znamenat: jedna událost
vykolejí z klidu všechny okolo (pro potřeby této hry jsou ``
všichni'' zredukováni na 15 pestrobarevných koulí, různě
otřískaných). Pak už je to jenom bitva, ve které se hráč snaží
cíleným činem zbavit alespoň jednoho nepohodlného aktéra. Jak to
tak bývá, černá ovce zůstává jako poslední. I když si to vlastně
zaslouží, je v tom v podstatě nevinně.

19.1.2008*

V noci se mi zdál sen. Vinou své včerejší pokleslé úvahy nad
slovem ``dějství'' jsem byl pozván na konferenci na téma ``
Dějství'', a to dokonce jako řečník. U stupínku jsem předvedl asi
stejné zamyšlení jako včera do tohoto sešitu, jenom jsem používal
víc cizích slov a méně obvyklé spojky, abych zněl učeněji a
vypadal, že mám do tohoto tématu co mluvit. Vlastně jsem byl se
svým výkonem i spokojen, jenže pak přišla na řadu diskuse a hned
první dotaz zněl: ``Jak byste tedy pojmenoval ona statická
dějství?'' No a v tu chvíli bych nejraději vyvolal požární
poplach, jelikož jsem opravdu nevěděl a hlavou se mi honily jenom
různé zkomoleniny slov stát, plkat, plácat, které více než
statické dějství popisovaly můj výkon u řečnického pultíku.

K ránu se mi pak zdál ještě jeden, mnohem lepší sen. Sofie se mi
přišla pochlubit, že si koupila novou světlounce oranžovou sukni
a hedvábný šátek, který ale zásadně hodlá nosit pouze přehozený
přes ramena. Kdyby si ten svůj úžasný krk zakryla šátkem, asi
bych ho vyhodil. Ale takhle vypadala zkrátka úžasně. Pak jsme
vyrazili na procházku a do kavárny na kafe a harlekýna.

Večer jsem šel hrát kulečník, ale nebyl volný žádný stůl, tak
jsem šel zase domu. Tím jsem zjistil, jak bych pojmenoval
statické dějství: dnešek.

20.1.2008*

Dnes v noci se mi pár snů zdálo, ale v žádném z nich Sofie
nepřišla, ikdyž jsem se o to hodně snažil. Asi se někde promenuje
v nové sukni a šátku, aby se přesvědčila, že jí to opravdu sluší.

Při dnešním nákupu na večeři jsem v obchodě u ovoce a zeleniny
potkal moc protivnou starší paní, která mermomocí chtěla vědět,
odkud jsou tyto brambory. Obsluha nevěděla a příliš se jí to
nechtělo zjišťovat, což paní rozpálilo doběla a křičela tak
dlouho, až kolemjdoucí klučina, tak kolem sedmi let, jí na
otázku: ``Odkud ksakru jsou ty brambory?'' bezelstně odpověděl: ``
Ze země.'' V tu chvíli bylo po křiku, paní si odnesla tři kila
brambor a ticho by se dalo krájet. Až do chvíle, než se jeho
starší sestra zeptala: ``A z který?'' načež jí maminka okřikla,
aby s tim taky nezačínala. Dítka tam předvedla jeden z nejlepších
divadelních výstupů, jaké jsem viděl, a místo ovací sklidila
pokárání.

Při vaření jsem rozbil tři vajíčka a celkově můj kuchyňský výkon
byl tristní. Pokáral jsem se pro jistotu sám.

21.1.2008*

V noci Sofie přišla, ale viděli jsme se jenom krátce ve dveřích,
protože jsem chvátal do práce. Vlastně ani nevím, co dělám. Ale
asi vydělávám dost, protože si nežijeme špatně.

Na večerní kulečník nikdo z mých známých neměl čas, a jelikož je
třeba alespoň dvou hráčů, zůstal jsem doma.

Sofie kulečník nehraje. Nejspíš.

27.1.2008*

Posledních pár dní bylo z těch, že kdyby nebylo této poznámky,
tak bych si ani nevšimnul, že tu vůbec byly.

Sofie nepřišla. Budu si s ní muset promluvit, trochu mě
zanedbává.

28.1.2008*

Sofie se mnou byla celou noc. Byla moc veselá a krásná. Měla mi
toho hodně co říct, vůbec jsem si nevzpomněl, že jí chci vyčinit
za posledních pár dní, kdy se o mě vůbec nestarala. A ani by to
nemělo smysl, všechno mi to bohatě vynahrazovala, jakoby i za dny
budoucí. Usmívat se přestala, jenom když pila džus brčkem a pak
na mě mrkla tak, že kdybych mohl, proměním se v tisíce litrů té
ovocné šťávy. Povídala a smála se, že mě ani nechtěla pustit do
práce, což jsem po chvíli shledal jako dobrý nápad a zůstal jsem
s ní. Vážně nevím, co mám za zaměstnání.

Kulečník dnes konečně vyšel. Mates začínal a rozstřel se mu moc
povedl. Utopil hned dva svědky, kteří by mohli odpřísáhnoutm, že
strůjcem celé události není ta černá ovce, ale ve falešně nevinné
bílé oděná koule. Pak Mates vyhrál, potom ještě dvakrát, když
jsem utopil černé neviňátko dříve, než je konvenčně přijatelné.
Nakonec jsem ale jednou vyhrál, což jsem považoval za dostatečnou
morální satisfakci.

Zkoušel jsem Matesovi vysvětlit slovo ``dějství'' na případu
našeho kulečníku. Sice poslouchal, ale vůbec ho to nezajímalo. O
Sofii nechtěl slyšet už vůbec. Prý si mám najít jinou ženskou než
peřinu.

Neví, o čem mluví.

29.1.2008*

Dnes v noci jsem šel nakupovat. Chtěl jsem Sofii koupit něco
krásného na sebe, abych se jí odvděčil za včerejšek. Paní
prodavačka byla velmi milá a ochotná a když jsem řekl, že chci
něco pro Sofii, tak hned věděla a někam odběhla. Za momentík se
vracela s nadšeným výrazem a nesla něco, co vypadalo z dálky jako
svatební šaty. Ve svém snu jsem si připadal jak ve snu. Když šaty
ale donesla blíž, zjistil jsem, že jsou z papíru a že se v nich
nechodí k oltáři, ale na věčnost. Rozkřičel jsem se na ní a ona
se hluboce urazila a nabídla mi černý oblek a černou košili; prý
že se vdovcům hodí. Utekl jsem domů a chtěl vidět Sofii. Ta mi
ale vedle šatníku nechala vzkaz, ať na ní nečekám, že je u
maminky a že se vrátí až budu spát. Pak zvonil budík.

Ráno jsem se nemohl srovnat, pořád mi hlavou běhal černý oblek. A
taky jsem hodně přemýšlel, co to znamená, když mi postava ve snu
řekne, že přijde až usnu. Přemýšlel jsem tak dlouho, že jsem
málem zapomněl jít do práce. A v téhle by mi to neprošlo.

Večer jsme šli opět na kulečník, tentokrát nás bylo 5 a hráli
jsme jakýsi turnaj, jehož pravidla jsem plně nepochopil, ale
černý oblek mě zaměstnával víc než pravidla šprtání do kuliček.

Asi jsem moc prohrával, když jsem se marně snažil vyměřit dráhu
bílé koule, místo které jsem si představoval tu tlustou protivnou
prodavačku, a snažil jsem se trefit neviňátko mezi černou košilí
a papírovými šaty. Je taky dost možné, že jsem moc vyhrával.

Když jsem konečně vyměřil jak dráhu, tak sílu šťouchu a chystal
se srazit do díry kouli, o které jsem nevěděl, jestli způsobí
moji výhru či prohru, najednou mi ujela ruka, tágo jsem málem
zlomil v díře, ale toho jsem si jen těžko mohl všimnout. Byla
tam! Prošla kolem mě! Byl to ten krok, který mám nastudovaný od
malíčku po kořínky vlasů. Prošla kolem mě a mířila k baru. Ty
kuličky, tyčky a lidé kolem, kteří se mi zpoloviny smáli a
zpoloviny mě ostře pozorovali, ti se v tu chvíli roztekli jak
pytlíky mléka a odtékali dírami v podlaze k nejbližší černé díře.
Šla, tak jak to umí jenom ona; a já věděl, že musím jít za ní.

Zastavila se u baru a něco objednávala. Trochu jsem si styděl, že
to nedělám já. A že vlastně ani nevím, co krom džusu pije. Cesta
k baru byla dlouhá jak transsibiřská magistrála a na to, abych ji
obešel a viděl jí do obličeje, jsem spotřeboval veškerý zbytek
sil.

``Ahoj...''

Otočila se, usmála se, oči, které by utopily i mořské ryby, se na
mě dívaly upřeně, ale přeci jenom ne známě.

``Ahoj...'' odpověděla a její hlas zněl trochu hruběji, než jsem
si ho pamatoval. Musí to být ona, je to ona, přišla za mnou, když
jsem ve svém snu usnul.

``Jak se jmenuješ?'' Ptal jsem se jenom proto, abych slyšel to
jméno z jejích maličkých krásných rtíků.

``Jana''

Víc slov nebylo třeba.

Intermezzo

19.1.2008

Nenávidím deníky. Kdysi dávno jsem jeden četl a byl příšerný.
Ještě hodně dlouho předtím jsem i jeden psal a ten byl úplně
stejně hrozný.

Dneska večer si půjdu najít novou slečnu. Ta minulá byla natolik
romatická, až mi z toho oči přecházely a žaludek se zvedal. Asi
bych jí musel milovat, abych s ní vydržel. Jenže to už nedělám.
Kdysi dávno jsem miloval, ale byla to stejná katastrofa jako ten
deník. Tak jsem přestal milovat. A je to tak i jednodušší; člověk
má míň problémů s tím, vyjádřit se, co přesně chce.

Práce byla stejně šedá jako kterýkoliv jiný den a celou pracovní
dobu jsem se těšil na to, jaký gurmánský obřad si připravím k
večeři. Když jsem se dostal do krámu, koupil jsem v šedé záplavě
tousty, sýr a šunku a teprve u pokladny jsem se probral a
uvědomil si, že svým nákupem jsem i celý večerní gurmánský počin
natřel dešťovou šedivou barvou. A pak jsem se podivil sám sobě,
že mě to stále ještě překvapuje. Konec konců, výsledkem je vždy
jenom plný žaludek.

20.1.2008*

Včera večer to byl docela úlet. Sice ta slečna byla moje celou
noc, ale zase další romatička - mám zkrátka pech. Ráno jsem se jí
musel zbavit jak nejrychleji to šlo. Moc to nešlo, protože to
nechápala. Asi jsem jí musel včera plnit hlavu spoustou lží.
Ještě že si to nepamatuju; rozpustila to whiskey.

Chtěl jsem dnešní večer strávit trochu společensky. Napadlo mě
svolat partu a jít si zahrát bowling nebo třeba šipky, jenže jsem
nemohl najít ani jedinou hru, kterou bych kdy v životě hrál více
než jednou a neprohrál v ní. Nejspíš to bude tím, že hry, ve
kterých nevyhrávám, zásadně nehraju. Nebaví mě to a v prohrávání
nespatřuju účelné využití svého času.

Marně vzpomínám, který z minulých dní byl účelně využitý.

Nakonec z toho byl bowling, napodruhé jsem vyhrál, tak se mi to i
líbilo. Příště dáme kulečník...

21.1.2008*

V noci se mi zdála řada snů o různých hrách a v každé jsem
několikrát za sebou ostudně prohrál. Ani nevím, proč jsem se po
předchozím nezdaru dal na novou hru v očekávání, že to bude lepší
a že to napraví mou reputaci. Nechám si předepsat prášky na
spaní.

Práce mi začala dneska strašně vadit. Všechny ty šedé myši, které
se pohybují po přímkách a mezi nimi odbočují zásádně pod úhlem 90
stupňů, mi lezly na nervy. Už jenom tím, jak šepotně dupou a
neslyšně funí. Měl bych si najít novou práci. Přemýšlel jsem
dokonce pracovní doby, co bych nejraději dělal, co je moje
ideální zaměstnání, a krom rentiéra (zda-li se to dá považovat za
zaměstnání) mě žádné nenapadlo. Třeba je mým osudem nepracovat. A
třeba taky ne.

22.1.2008*

Pozdě večer v záchvatu osamělosti jsem vyrazil hledat novou
slečnu. Krom romantiček byl výběr dost omezený a na romantičku
jsem nebyl dostatečně pod parou. A na to opít se jsem nebyl
dostatečně solventní. Nevím, jestli to bylo stavem peněženky,
nebo mou náladou.

Nálady nemám rád. Většinou ani žádné nemívám, přinejhorším se je
snažím zapudit. Už jenom samotné slovo mi leze krkem. ``Ladit se
na...'' Prostě hnus.

25.1.2008*

Dlouho jsem váhal, jestli to sem napsat, nebo ne. Nakonec jsem si
řekl, že když to napíšu sem, stejně se to nikdo nedoví, a že to
tak vlastně není ani takový prohřešek proti mlčenlivosti.

Miloval jsem. Moc jsem miloval, snad až k zbláznění. Byla úžasná,
jediná, neopakovatelná, stejně jako každá chvíle s ní. Smála se,
koukala na mě, provokovala mě, utěšovala mě, to vše dělala
způsobem, který mě doháněl k šílenství. A to je taky možná důvod,
proč to skončilo. Vyprovokovala ve mě tolik lásky a žárlivosti,
že se jí asi sama začala bát. Zkrátka jednoho dne zmizela z mého
života s jediným vzkazem: ``Promiň.''

Promíjím ti to. Tisíckrát denně! Dřív jsem doufal, že tímto
odpuštěním se ke mně vrátíš. Ale už nedoufám, neodpouštím,
nemiluju; jen žiju sadu mě vymezených dní.

27.1.2008*

Už dlouho jsem tušil průšvih a teď je tady. Po pravdě, myslel
jsem, že to bude dítě, ale to se nestalo. Stalo se něco mnohem
horšího. Potkal jsem Janu. Byla o něco starší a o něco
ztrápenější, než si ji pamatuju co odešla. Však už je to taky
řada let. Nebo dní? Nevím, vem to čert. Musela mě taky vidět,
protože já ji taky viděl. Nešlo ji přehlédnout, zářila v davu
lidí. Určitě mě viděla, ale nechtěla. Možná, že z toho pramení ta
ztrápenost v jejím obličeji. Možná se trápí a vyčítá si, že
odešla. A možná taky ne.

Večer na kulečníku jsem si uvědomil, že to odpolední setkání pro
mě má asi zásadní význam. Na jakoukoliv slečnu jsem se podíval,
vždy jsem se ptal: ``Miloval bys jí?'' A na každou takovou otázku
jsem si vždy stejně odpověděl: ``Až za hrob...''

Potom jsem šťouchl do bílé a místo červené a oranžové jsem do
díry potopil černou. Asi to bylo znamení. Odložil jsem tágo a šel
za tou černovláskou v oranžové sukni s šátkem přes ramena...

I. dějství

20.1.2008

V záchvatu beznaděje při vymýšlení večeře jsem vyrazil do
knihkupectví koupit si nějakou kuchařku. Jenže jsem měl šerednou
smůlu. Zrovna tam probíhala autogramiáda nějakého pisálka, který
právě vydal svůj deník. Takové lidi by mělo být legální kdykoliv
a kdekoliv na místě zastřelit.

Přesně jak jsem čekal, byl při svém projevu trapný až to bolelo.
Často opakoval slovo ``dějství'', na které dával zvláštní důraz,
což mě málem připravilo o sluch (kdyby to slyšel Gogh, uřízne si
i druhé ucho) a zbytek zdravého rozumu. To se stalo, až když
pronesl katastrofálně hloupý citát, cosi o myšlení a filosofii,
který byl zcela mimo aktuální diskusi. Dokonce si myslím, že
citoval sám sebe, což mě dopálilo tak, že jsem se ho zeptal, co
ten citát znamená. Nevěděl. Předvedl literární harakiri, když se
ve vysvětlování citátu zapletl do rozebírání slov dějství, nálada
a nějakých dalších.

Odešel jsem z knihkupectví dost znechucený, ale zároveň i s
pocitem zadostiučinění vůči tomu pamfletáři. Dokonce jsem ztratil
hlad, což mimo jiné způsobilo i to, že jsem zapomněl koupit tu
kuchařku.

Nejspíš uvařím čistou vodu a budu jí podávat pod názvem ``
Nejlepší deník.''

21.1.2008*

Noc byla dlouhá a černá, bez jediného obrázku. Jakýsi antický
básník prohlásil, že absence snů je průvodním znakem absence
jakékoliv kreativity či talentu a tím značí brzký konec. Asi bych
měl začít připravovat věci na svůj odchod; sny se mi totiž
nezdají již poměrně dlouho. Ale přecijenom si přijdu na umření
dost mladý.

Sofie, má žena, byla dnes opět velmi smutná. Vím, co jí trápí:
chtěla by miminko, ale to my mít nemůžeme. Prý je to vzácná
náhoda, říkali doktoři, že oba partneři jsou plodní, ale spolu
potomka mít nemůžou. Doktoři říkají spoustu věcí. A stejně jako
pisálci deníků, většinou nemají pravdu a pokud už jí mají, tak
jim nikdo nevěří. Já věřím, že nemají pravdu.

Chtěl jsem se Sofií jít do kina, ale nechtěla. Tak jsem šel s
Petrem na kulečník. Stálo to za prd, neustále jsem měl výčitky,
že Sofie je sama, tak jsem brzo šel domů. Sofie už spala. A na
nočním stolku odpočíval po vykonané práci diazepam.

22.1.2008*

Byli jsem se Sofií opět u doktora na další sérii testů. Nenávidím
je, už bych tam nejraději nechodil. Ale Sofie to ještě nevzdala,
stále věří, že se jednou něco změní, a doktor jí dá naději.
Výsledek testů byl stejný jako vždy: nevíme proč, ale nepůjde to.

Jediné, čeho se tím docílilo bylo, že Sofie byla ještě smutnější
než dřív. Už nikam nepůjdeme, k žádným doktorům.

24.1.2008*

Kdyby Sofie byla květina, zalil bych jí a postavil na slunce.
Jenže Sofie není květina - má ruce, překrásné ruce, nohy, úžasné
nohy, srdce a duši. Smutné srdce a melancholickou duši. A tak je
to s ní mnohem složitější.

Všechno to, co jí dříve těšívalo a čím jsem jí vždy bavil, teď na
její tváři vyloudí pouze soucitné pousmání. Vlastně ani nevím,
jestli je schopná mě dál milovat. Zatím zůstává se mnou, ikdyž
jsem asi jediný na světě, kdo jí nemůže dát to, co nejvíc ze
všeho chce. Zůstává se mnou, ikdyž nevím, jak jí zalít a postavit
na slunce, aby tam nádherně kvetla svou krásou jako dřív.

Chtěl jsem Sofii navrhnout, abychom šli do kina nebo prostě jenom
na procházku, ale její nový přítel diazepam mě předběhl.

27.1.2008*

Byl jsem na kulečníku s Robertem, sama Sofie mě poslala si
zahrát. Šel jsem, ale spíš proto, že jsem chtěl vyhovět Sofii než
pro zájem o hru. A možná taky proto, že jsem nechtěl vidět, jak
polyká ty pilule.

Myslel jsem, že mi Robert třeba poradí, co dělat, jenže jsem ani
nenašel sílu mu o tom začít povídat. Tím celý večer i přes
povedenou hru vyzněl jaksi naprázdno.

31.1.2008*

Dny jsou více a více šedé a Sofie více a více bledá. Začala
dokonce navštvovat všelijaké okultisty. Když jsem se jí to snažil
rozmluvit, předstírala, že mě neslyší. Je mi smutno, když vidím,
jak sama sebe takhle mučí. A pomoci jí neumím.

14.2.2008*

Sofie mi volala do práce. To neudělala již více než dva roky.
Zněla hodně rozrušeně, než mi dokázala sdělit, že za ní musím
přijít, spotřebovala spoustu jiných nadbytečných slov. Vyděsila
mě tak, že jsem hned vyrazil. Prý na mě čeká v parku před
ordinací jednoho z těch šlendriánských doktorů, u kterého jsme
jednou byli.

Ruce se mi třásly tak, že vyndat klíče od auta z kapsy se stalo
neřešitelným problémem. Nemohl jsem si vzpomenout, jak funguje
volant, musel jsem proto jet metrem. V metru na mě všichni
podezřele zírali, trochu zvědavě, trochu odtažitě a trochu
soucitně. Nejvíc mi vadil ten jejich soucit. Kdybych nechvátal,
tak radši vystoupím a jdu pěšky. V každém z těch obličejů kolem
mě byla jedna jediná otázka: ``Co je se Sofií?'' A to já nevěděl.
Užíral jsem se tím, že to nevím. Byl jsem nepříčetný z toho, že
to nevím. Cesta byla nekonečně dlouhá, snad deset minut, možná
jedenáct. Schody na povrch jsem bral po čtyřech, nebo po jednom,
to nevím.

Když jsem doběhl na povrch a rozhlédl se, nemohl jsem se
zorientovat, všude ty škaredé tázavé obličeje a nikde ten jeden
jediný, můj milovaný. Pak se najednou ty šedé protivné myši
rozestoupily, dokonce i auta na silnici se zastavila, mezi nimi
prolétlo zlatavé světlo, všechno utichlo jak v divadle a já na
konci této teatrální uličky uviděl Sofii. Ale ne mojí včerejší
Sofii. Uviděl jsem Sofii, již jsem si bral, Sofii, která mě
miluje a já jsem jenom pro ní. Sofii, která očaruje mrknutím oka,
Sofii, která úsměvem podlamuje nohy, Sofii, která čeká
dítě...obraz se mi naklonil a něco mě začalo hřát na hrudníku.
Najednou nade mnou bylo spousta lidí a já ležel na silnici jak ve
snu. Sofie na mě hleděla se slzami v očích a mě bylo jasné, že ji
vidím naposledy...''Našel jsem tě, má milovaná Sofie...'' A pak
se zatáhla opona.