Cestovní zážitky

V naší rodině, otřesené tragickými neštěstími, které jsme dennodenně sledovali ve zprávách ze zahraničí, nebylo velké nutkání cestovat. Nejvzdálenější pochod podnikal vždy otec, jdouc na nákup do obchodu. Já s maminkou jsme se vždy modlili za otce, který šel hrdinně do nákupního střediska. Dobře jsme dělali, protože se vracel se šatami roztrhanými, bez brýlí, rozcuchaný, se strouhankou, která byla před půl hodinou nůše housek. Někdy, když byl na tom otec velmi zle, jsme poprosili sousedí o nákup potravin, kdy jim pak dáme nějakou tu korunu navíc. Ale bohužel, po chvíli sousede poznali, že menší riziko jim hrozí v Kosově a tak se odstěhovali. Jednou, když byl otec opět v bojové linii a my jsme s maminkou klečeli u sochy Panny Marie, začal zvonit telefon. Po ámenu, který značí konec motlitby, jsem ho šel zvednout. A div mě neranil infarkt. Moji babičku doopravdy ranil infarkt, a asi z toho leknutí nebo co, se babička rozhodla, že se chce podívat do zahraničí. Nebyli jsme z toho návrhu příliš nadšení, a tak jsme se snažili využit babiččinou nemoc a přemluvit ji, že nás tam komunisti nepustěji. Babička se však nedala a se slovy „Nebojte se děti moje. Zfalšuji propustky“ položila sluchátko. Bylo rozhodnuto. Pojedeme poprvé do zahraničí. Norsko mě však mile překvapilo. Sice jsem půlku cesty strávil na záchodě, protože mě postihla mořská nemoc, a když do Norska, tak jedině s pomocí lodi, jak velela babička. Když jsme zakotvili na místě a vystoupili jsme, tak mi ani tepláky ani hubertus nepomohli od neuvěřitelné zimy. Marně jsem se uklidňoval představou, že takováhle zima v červenci je jen výjimkou, a zítra už bude dobře, ale z omylu mě vyvedla zpráva v novinách, kde i malá znalost cizího jazyka řekla vše. Dnešní den, nejteplejší za poslední čtyři roky hlásal titulek. A měl pravdu. Druhý den, byla dvojnásobná zima. Hubertus mě už nezahřál, ale zmrzlý a trochu tvarovaný, nám posloužil jako stůl. Držel dobře, jen jsme museli jíst rychle, aby nám jídlo nezmrzlo. I na kafi se chvíli co chvíli dělala námraza. Tento způsob stravování měl za důsledek to, že jsem přibral téměř 20 kg. Dobré na tom bylo to, že mi díky spoustě sádla nebyla už taková zima. Nevýhoda byla, že jsem byl upoutaný v našem pokoji, protože jsem nemohl projít dveřmi a majitel penzionu, kde jsme byli ubytování, nechtěl rozbourat dveře. Byla jediná možnost, jak se dostat ven a to zhubnout. A v tomto ohledu se ukázali Norové jako národ vyspělý. Přinesli mi jednu z trampolín, které jsem vídal z okna u každého domku. Pochopil jsem už proč je tam mají. Skákaní. To byl ten důvod, proč je měl každý. Tím se držela fit postava, udržovalo se teplo a děti neseděly doma u televize nebo u počítače. Skákal jsem a skákal, hubnul jsem a hubnul. Začalo mě to dokonce bavit a už mi zahraniční pobyt nenaháněl takovou hrůzu. Ale bohužel, babičku opět postihl infarkt. Po probuzení se zhrozila, kde to jsme a vydala rozkaz k urychlenému návratu do Čech. Tak už jsme doma, modlíme se, aby se otec vrátil z nákupu. Ale Norsko mám navždy sebou. Jednak mám v hlavě zážitky a za druhé mám doma trampolínu, kterou jsem koupil za hubertus, který jsem prodal sběrateli nábytku.