V symfonii plamenů

Cítil to znovu. Ta ohromná euforie naplňovala celé jeho tělo, příjemně mrazící energii cítil až v konečcích prstů. Slastně přivřel oči a užíval si tu záři. Zvuk praskajících trámů podléhajících obrovskému žáru miloval víc než tisíce krásných slov. Zavřel oči a přestal vnímat vše kromě té krásné hudby. Zapomněl na čas, na to, že mu ještě před chvílí z té krásy byla ukrutná zima. Užíval si jeho přítomnost, cítil, jak k němu promlouvá plameny vysoko šlehajícími do nebe. Jak krásně plynule a souměrně polykaly dřevo. Kdyby tak krásný byl i jeho život…
Najednou však jeho symfonii přerušil jakýsi podivný zvuk. „To sem přece nepatří,“ říkal si. Bolestně otevřel oči, nechtělo se mu opouštět svůj vysněný svět plný tónů symfonie. Pak si to uvědomil. Siréna. Hasičská siréna! Zase si toho někdo všimnul. Proč si to nikdy nemůže užít až do konce? Proč ho pokaždé někdo vyruší? Proč?
Pocítil obrovskou touhu splynout s těmi plameny. Oddat se jim, navždy poslouchat božskou symfonii. Podlehl jim. Nedokázal odolat jejich volání…
„Pyroman uhynul ve vlastních plamenech! Obávaný pyroman, který již půl roku sužoval Jihočeský kraj, včera při založení dalšího požáru sám uhořel. Podle techniků nebyla jeho smrt způsobena násilně. „Všechny stopy nás zatím přivádí k závěru, že muž spáchal sebevraždu,“ okomentoval situaci velitel techniků pan Roman Strmý,“ zaznělo malým obývákem těsně předtím, než obrazovka televizoru pro tento večer zhasla.