Sen, který se možná stane

Prší. Ale to nevadí, dnešní den mi nic nezkazí. Doufám. Snad to všechno vyjde. Marika – první článek mého řetězu k vysvobození – ta mě nezradí, položila by život za to, aby se vše vydařilo. Alena – jedna z těch poslušných oveček, které přes lásku ke mně nevidí, že se řítí do záhuby a já jim k tomu jen napomáhám. Tu by ani nenapadlo, že bych ji mohl podvést. Trochu ji lituji, ale nikdy jsem jí nedal záruku toho, že to přežije. Největší starosti mi dělá Iveta. Ne že bych ji nevěřil, jen si nejsem úplně jistý, jestli ona věří mně. Ale teď už s tím nic neudělám. Prostě musím doufat, že se nic nepokazí. Šíleně se těším na její výraz ve tváři, až mě poprvé uvidí. Strach. Hlavně o ten mi jde. Ať pozná, jaké to je, bát se o vlastní život. Stát a dívat se do očí smrti. Své smrti. Bylo to hrozné. Hlavou mi problesklo tisíce zážitků, před očima se mi odvíjel celý můj nepovedený život. A konečně, když jsem to chtěl vše změnit, přišla ona a všechno zkazila. Ale pomsta, pomsta bude velkolepá. Nikdy víc ji nenapadne, aby mě takhle zradila. Vlastně ji asi už nikdy nic nenapadne.

Stála přesně tam, kde jsem potřeboval. Byla trošku nervózní, na její odhrnování si vlasů z obličeje ve vypjatých situacích se zapomenout nedá. Nevěděla o mně. Zatím šlo vše přesně podle plánu. Dokonce mnohem lépe. Strážný byl zrovna v jiném sektoru, takže se o mém útěku nejspíš ještě nedozvěděli. To je dobře, velice dobře, alespoň budu mít víc času, než to ukončím. Ještě nevím, jakým způsobem to provedu, ale na to je času dost. Možná budu velkorysý, snad i milosrdný, a dám jí na vybranou. Ale nejdřív ji budu trápit. Dlouho. Pozná skutečný strach. Bude prosit, abych toho nechal. Ale nepřesvědčí mě, zaslouží si to. Zaslouží si snad ještě víc, ale k tomu už nemám prostředky. Bude mi muset stačit tohle. Zato si ale vychutnám každou vteřinu jejího děsu.

Nedočkavě jsem pohlédl na hodinky, už bude skoro čas. Hlavně nesmím nic uspěchat, aby se na poslední chvíli nějaká drobnost nepokazila. Ještě šedesát vteřin. Docela se za těch pět let změnila, i já se nejspíš změnil. K lepšímu? To sotva. Ani jeden z nás už není tím čistým mladým neposkvrněným člověkem, jak nás kdysi nazval její děda. Kdo z nás dvou je horší? Ona nebo já? Kdo si zaslouží větší utrpení a trest? Já už si své prožil, teď je na řadě ona. Snad pochopí, že to bylo nezbytné. Nechci, aby si myslela, že jsem nespravedlivý. Jediný, kdo je tu nespravedlivý, je ten, kdo píše naše osudy. To on může za všechno. Ale ona v tom také není nevinně. Kdyby to tenkrát neudělala, mohlo vše dopadnout úplně jinak. Kdyby…

Konečně nastal ten správný okamžik. Co nejtišeji jsem se vplížil za její záda. Zakryl jí oči a čekal, co udělá. Zasmála se. To snad ne! Vždyť se má bát! Klid, klid, neví, že jsem to já, však ji za chvíli ten smích přejde. Otočila se ke mně čelem a sundala mé ruce ze svých očí. Měla je tak krásně hebké, skoro jako tenkrát. Došlo jí, na koho vlastně kouká. To je ono, na to jsem celou dobu čekal. Oči se jí zatáhly jakýmsi černým mrakem. Pochopila. Pochopila všechno. Došlo jí, co jí teď čeká. Ani nekřičela, jen se hrozně bála. Začal jsem se svým vyvrcholením. Do žil se mi začala vlévat obrovská extáze. Konečně došlo i na ni.

„Vstávej! Nemysli si, že ti tu budeme trpět nějaké ulejvání, tady seš ve vězení, ne někde na dovolený. Teprv poznáš pravý peklo!“ ozval se najednou drsný ženský hlas. Najednou nestál vedle ní, nedotýkal se jí, nemohl jí ublížit. Uvědomil si, že je na místě, kde se mu to nemůže nikdy povést. Kdo ví, jestli se odtud vůbec dostane. Ale jestli jo, udělá to přesně tak, jak si naplánoval, přesně tak, jako před chvilkou, jen to bude doopravdy skutečné. Pomstí se. Sice ne teď, ale jednou jeho chvíle přijít musí.