Zvuk, jako když se někdo snaží nevydávat zvuk

Něco jsem zaslechnul.
Vstal jsem.
Pomalu se ploužil k místu odkud ten zvuk přicházel. Znělo to dost divně a pak to přestalo. Nedokázal jsem přesně zaměřit odkud to šlo, ale určitě z pokoje. Stál jsem veprostřed místnosti a drbal se na prdeli. Chvíli mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem to nechal být. Šel jsem zpátky do kuchyně a vytáhnul z ledničky pěkně orosenýho lahváče.
Dřepnul jsem si do křesla, rozvalil se a řádně si přihnul z lahve. Zapnul jsem svoje rádio – ročník výroby 1958 a zaposlouchal se do Lisztova druhýho klavírního koncertu. Ta libozvučná hudba se rozprostřela po celým pokoji a já v poklidu nasával. Napadlo mě, že bych si měl pořídit nějakou menší ledničku ke křeslu. To proto, abych to pro pivko neměl tak daleko. Věděl jsem ale, že to nebude jen tak. Nebyly prachy… Podpora přijde až za dva týdny a ve šrajtofli se třásly asi tři dolary. Začal jsem přemýšlet co by se dalo prodat. Rádio a knihy jsem vyloučil jako první, pak křeslo a postel, a pak jsem usnul…
Jo abych se nezapomněl představit, jmenuju se Eric DeCross, jak jste jistě pochopili, jsem nezaměstnaný a bydlím v jednopokojovým bytě s kuchyní a koupelnou v prvním patře starýho baráku v jižní části Chicaga. Je mi dvaatřicet let a jsem svobodný. Co se týče úspěchů, nejsou veškerý žádný. V průměru denně udělám deset piv. Snažím se žít bezstarostně, do ničeho se zbytečně nesrat a být pánem svýho času. Podle některých lidí jsem budižkničemu a podle jiných zas blázen, ale co, každý nějak žije. Nestěžuju si.
Něco mě probudilo. Zase ten zvuk. Šlo to z pravýho kouta pokoje. Zvednul jsem se
a odsunul skříň, která tam byla stejně k ničemu, protože byla prázdná a neměl jsem do ní co dát. (No jasně, bouchnu tuhle zkurvenou skříň po bábě. Třeba je to starožitnost a hodí to nějaký chechtáky na pivní ledničku.) Za skříní nic nebylo. Přiložil jsem ucho ke zdi a v tu chvíli ten zvuk přestal. Nejdřív se mi zdálo, že to zní jako vrzání židle, ale pak mi to spíš přišlo jako když někdo šoupá s postelí. A pak jsem si to domyslel. Soused klátí starou a já tady z toho mám detektivku. Zakroutil jsem hlavou a přirazil skříň zpátky ke zdi. Začali mě svědit koule a rozbolely mě játra. S rukou v trenýrkách jsem došel do kuchyně a z lednice vyndal další pivo.

………………..

Ozvalo se zaklepání na dveře a já zase musel zvednout svojí prdel a odložit pivo. Otevřel jsem dveře a nepřítomně civěl na chlápka v uniformě. Vypadal o něco mladší než já
a uniforma mu seděla, až na to ptačí hovno na rameni.
„Co chcete,“ vypadlo ze mě?
„Nesu Vám poštu, pane, jste pan DeCross, Eric DeCross?“
„Jo, to sem.“
„Mám tu doporučené psaní na Vaše jméno,“ řekl jemným vytepleným hlasem a začal se hrabat v pošťácký kabele.
„Hm, to je asi renonc, kdo by mi něco posílal?“
„To nevím, pane, ale až ho najdu, tak se to dozvíte.“
„Jo. Tak dělejte, člověče, nevidíte, že sem tu jenom v trenkách? Začíná mi bejt zima
a potřeboval bych se jít vysrat,“ řekl jsem zbytečně ostře.
„J-jistě, pane. Aha, tady to je,“ odvětil na to rozpačitě a začal vypisovat nějaký papír. Já ho pak podepsal a pošťák odtáhnul. Podíval jsem se na dopis, byl z pracovního úřadu. S nechutí jsem ho hodil na postel, přihnul si piva a šel na hajzl.
Seděl jsem na míse a tlačil stolici a pak jsem to zase zaslechl, ten zvuk. Teď to zas znělo jako když se někdo vehementně snaží dostat ranní snídani z útrob vlastních střev. Jo, přesně tak, znělo to jako když někdo pokládá kabel, jako já. Byl to nepříjemný pocit, dřepět na hajzlu s vědomím, že vedle mě, jen za třícentimetrovou dřevotřískovou stěnou, taky někdo sedí a sere. Zvednul se mi kufr a málem jsem vrhnul. Svojí potřebu jsem urychlil a rychle ze záchodu vypadnul.
Stál jsem teď uprostřed pokoje a rozhlížel se kolem. Protáhnul jsem se v kříži a třikrát zatočil hlavou až se mi začala motat, tak jsem toho nechal. Rozhodl jsem se, že si půjdu podat ten inzerát na tu skříň.

………………..

Bylo úterý odpoledne, obyčejný den a já, jako téměř kterýkoli jiný, seděl doma na prdeli. Četl jsem, nejmíň po sedmnáctý, MacDonaldovu Lilith a z rádia se linuly nádherný tóny první věty Šostakovičovi „Leningradský“. Přestal jsem číst, zavřel oči a pozorně se zaposlouchal. Šostakoviče mám rád, jeho Symfonie č. 7 c-dur „Leningradská“ je brilantní a zejména její první věta je skvostná..
A bylo to tu zase! Ten zvuk mě opět přišel navštívit. Ale tentokrát mě opravdu nasral. Z křesla jsem vylítnul jak dělová koule, rozrazil dveře od bytu a hnal se do sklepa pro vercajk. Zuřil jsem a chytal mě amok. Zvuk – píčus to přehnal.
„Člověče, co tady běháte jen v trenýrkách, jako nějaký exhibicionista?“ vykřikla pohoršeně paní Morrisová, když jsem jí míjel na schodech.
„Co je ti do toho, babo? Hleď si svýho!“ vyštěkl jsem zcela nepříčetně. Za necelý tři minuty jsem už sprintoval zpátky s krabicí nářadí. Proběhnul jsem dveřmi a praštil s nimi, položil vercajk vedle křesla a nehnutě stál a poslouchal. Nic nebylo slyšet, zvuk se někam vytratil. Asi si ze strachu nasral do kalhot a s bobkama u prdele šupajdil pryč. Usmál jsem se, tlak mi trošku klesnul a já se posadil zpátky do křesla. „Leningradská“ se mezitím posunula do druhý věty. A pak zazvonil telefon. Zvedl jsem ho.
„Jo, kdo je tam?“ ohlásil jsem se.
„Peter Burns, mluvím s panem DeCrossem?“ ozval se hlas, asi padesátiletýho můžete ze sluchátka.
„Hm, to sem já.“
„Dobrý den, já volám ohledně inzerátu, který jsem dnes našel v novinách. Jedná se o tu skříň.“
„Jasně, ta almara po bábině, co mi tu hnije v koutě,“ řekl jsem já. Chlápek se na malou chvilku odmlčel
„Měl bych o ní zájem, v jakém je stavu? Podle obrázku vypadá dobře.“
„Jo, jo,“ přitakal jsem, „je ve slušným stavu. Když jí třeba vyleštíte nebo nalakujete, tak bude jak nová.“
„Ehm, dobrá. Co kdybych se na ní přišel podívat a když tak si jí hned odvezl?“
„Dobrej nápad. A kdy by to jako mělo bejt? Já že, kdyby to bylo co nejdřív, tak by to bylo nejlepší. Potřeboval bych docela prachy.“
„Ano, rozumím, co byste řekl, že bych se u Vás stavil tak za hodinku, dvě?“
„A proč ne. Jen na sebe hodím kalhoty a ňákou košili.“
„Eh, jistě, jistě… inu, tak zatím nashledanou.“
„Jo, zatím,“ řekl jsem radostně, položil sluchátko a šel si pro další kousek. Už se tam třepaly jen dvě flašky. To znamenalo, že ještě dneska budu muset skočit do obchodu. Zakroutil jsem hubou, protože se mi nikam nechtělo. O futro dveří jsem si otevřel pivko. Zátka se někam zakutálela. Řádně jsem si přihnul a vydal se hledat košili a kalhoty.

………………..

A zas a znova… Zrovna když jsem si zapínal předposlední knoflík u košile. Bez váhání jsem přiskočil k vercajku a z krabice vyndal vrtačku, nasadil největší vrták a šoupnul jí do sítě. Zvuk – svině vycházel zpoza postele. Horentně jsem jí odsunul a začal naslouchat. Už to neznělo jako když někdo šoustá a už vůbec ne jako když někdo hází bobek. Ne, ne, to v žádným případě. To znělo docela jinak. Ano přesně tak, naprosto jinak. Byl to zvuk, jako když se někdo snaží nevydávat zvuk. Prostě zvuk, co se snaží být potichu. Zvuk – tichošlápek.
Zapnul jsem vrtačku na maximum a začal vrtat v místě, kde byl zvuk nejsilnější. Díra byla docela široká i hluboká. Nebylo v ní však nic vidět. Jak jsem byl sehnutý, tak mi z trenýrek koukala půlka řiti. Není nic horšího, než když vás svědí prdel a ještě vám na ní táhne průvan. To je jako, když vám doktor fouká přímo do řitního otvoru a to je sakra nepříjemný. Já to vím moc dobře. Jednou jsem byl na takovým divným vyšetření a ten doktor tam, jmenoval se Sam Purdy, to si pamatuju přesně, mi fouknul skrz brčko přímo do análu a já mu jí málem napálil.
A najednou se zvuk ozval za mými zády. V mžiku jsem se otočil a po kolenou se dostal k místu činu a začal hloubit díru. Zase v ní nebylo nic vidět a zvuk opět vzal roha. Udělal jsem kyselý ksicht, pohodil vrtačku do kouta a pokračoval v oblíkání. Asi za deset minut někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít. Stál tam chlápek vcelku nevýraznýho vzezření.
„Dobrý den, pan DeCross?“
„Jo, to sem já.“
„Rád Vás poznávám, jmenuju se Peter Burns.“ řekl a podal mi ruku.
„Těší mě,“ odpověděl jsem, „poďte dál.“
„Děkuju.“ Burns vešel dovnitř a já za ním zavřel. Tupě se rozhlížel po kuchyni a pak pokračoval dál do pokoje. Čuměl na můj kvartýr, jak péro z gauče. Asi se mu něco nelíbilo. Možná tři tucty prázdných flašek od piva, vyskládaných pod oknem, anebo ten zpřeházený nábytek, roztahaný vercajk či ty díry ve zdi. Ať to bylo cokoliv, bylo mi to u prdele. Ne že by mi byl nesympatický, ale už jsem chtěl aby z prkenice vytáhnul prachy, vysázel je na dřevo, čapnul skříň a vypadnul.
„Aha, tady ji máme.“
„Jo, to je vona,“ odseknul jsem. Začal si jí důkladně prohlížet. Přejížděl prsty po předních dveřích a čichal k ní. Napadlo mě, že je to asi trošku magor.
„Hm, pravý černý ebenový dřevo, že?“
„J-jistě, koukám, že ste odborník,“ dělal jsem chytrýho.
„Ale ne, jen se trochu vyznám. Bylo by možný jí odsunout kousek od zdi?“
„Sichr.“
„Pomůžete mi, kdyžtak?“
„Jasná věc,“ přitakal jsem a chopil se almary. Poodtáhli jsme jí asi na metr od zdi a on jí začal obcházet a pak vytáhl lupu a civěl na tu skříň přes ní.
„Nechcete něco k pití?“ zeptal jsem se.
„Co prosím?“
„Ptal jsem se, jestli si nedáte něco k pití?“
„Díky, dal bych si třeba minerálku.“
„Ok, jsem tu hned.“
„Hmm,“ zabručel a dál se plazil okolo toho hroznýho kusu nábytku, který mě začínal srát víc a víc. Otevřel jsem lednici a zjistil, že kromě těch dvou piv tam mám už jen vodku, tequilu a nějaký červený víno. Vytáhl jsem pivo a led, zavřel ledničku a vyndal ze skříně sklenici, natočil do ní vodu z kohoutku a hodil do ní dvě kostky ledu. Cestou do pokoje jsem si tradičním způsobem otevřel pivečko.
„Tak tady to je, ale mám jenom bez bublinek.“
„Děkuju pěkně, pane,“ řekl a zhluboka se napil. Já taky.
„No, tak abychom to neprotahovali, ne?“
„Máte recht, člověče.“
„Kolik byste za tu skříň tak chtěl?“
„No, abych pravdu řekl, o tom jsem moc nepřemejšlel, ale nebude zadarmo.“
„To chápu.“
„Ta skříň je rodinná záležitost, chápejte.“
„Jistě, tomu rozumím.“
„A navíc, to není jen tak ledajaká skříň, že?“ začal jsem s ním hrát tu hru. Burns si prejel několikrát rukou po zátylku.
„To máte pravdu.“
„Kolik byste byl ochotnej nabídnout?“
„Tisíc dolarů,“ odpověděl on. Zdálo se mi, že jsem ho přeslechnul. Tisíc babek za tuhle škatuli? To mě poser prdel, proběhlo mi hlavou. Myslel jsem, že budu rad, když z něj vytáhnu kilo.
„Dvojku a je Vaše.“
„Patnáct set.“
„Platí!“ přijal jsem bez váhání.
„Skvěle,“ usmál se Burns. Příšernost jde z bytu a já jsem bohatší o tisíc pět set chechtáků. Jsem bohatej, jsem kurva bohatej, říkal jsem si v duchu. Pomohl jsem mu s tou „věci“ dolů před barák a počkal s ním než přijel náklaďák. Naložili jsme to a on odjel a mě na prdeli hřály ty těžce vydělaný prachy.
„Hernajs, to mě to zmohlo,“ řekl jsem si nahlas pro sebe, když jsem se vysápal zpátky do cimry. Dopil jsem toho načatýho pivajze, chvíli si dáchnul v křesle a pak vyrazil na ten nákup.

………………..

O pět dní později můj kvartýr vypadal, jako kdyby byl v centru nějaký přestřelky na Divokým západě. Po stěnách bylo asi pětadvacet vyvrtaných děr. (Vrtačka se mi zdála jako nejlepší náčiníčko.) Díry byly rozprostřeny v různý výšce po celým pokoji. Kromě nich byla omítka krapet opadaná a popraskaná od ran kladivem a palicí na zatloukání kolíků. Pravda, nevypadalo to moc dobře a pan domácí by asi nebyl nadšen, ale za to mohl ten zvuk.
Zvuk, jako když se někdo snaží nevydávat zvuk.
Seděl jsem opět v křesle, četl a poslouchal rádio. Mazlíčci z Terry od Thomase Dische mě příjemně překvapovali svou čtivostí a originalitou. Vedle křesla pohodlně stála přenosná lednička, malý samo chladící barový pultík. Chlouba mýho bytu. Lahváče pěkně vyskládaný v řadě. Když se lednička pořadně napěchuje, tak se jich tam vejde 25, to už mám vyzkoušený. Teď se mi jich tam chladilo myslím deset.
A najednou jsem opět zaslechnul ten zvuk. Přestal jsem číst a zvednu hlavu od knihy. Naklopím do sebe zbytek piva, co se povaloval na dně flašky a prázdnou jí postavím za sebe k ostatním. Když se otočím, tak nevěřím svým vlastním očím. Z jedný tý vyvrtaný díry koukají tykadla a kroutí se jak pominutý a rekognoskují terén. A pak se z tý díry vykutálel šváb. Na mou duši, nekecám. Ale jaký to šváb! Lidičky, většího švába jsem nikdy neviděl! Ten vám měřil, dobře, deset centimetrů. Díval se kolem sebe a připadalo mi, že je víc překvapen než já. Pomalu se blížil ke mně a já jen čuměl s otevřenou hubou.
Pak jsem se vzpamatoval a šáhnul po další tekutý chlebík. Vydatně jsem si přihnul a láhev si dal mezi nohy do rozkroku, aby se nevylila. Šváb – Goliáš se mezitím přiblížil na metr ode mne a štrádoval si to dál a dál až mě na nohu. Zcela bez zábran mi vylejzal po noze nahoru. Já seděl jak opařenej a nevěděl co dělat. Byl to divný pocit. Myslel jsem, že si to namíří ještě dál, ale zarazil. Zvábilo ho pivo.
„Chtěl bys?“ optal jsem se slušně a naklonil flašku tak, aby se dostal k tekutině. A on opravdu začal nasávat, nebo se mi to aspoň zdálo. Byl to magický okamžik.
A od tý doby už nejsem sám. Je mi na světě líp, protože mám kamaráda. Švába, gigantickýho alkoholickýho švába, správnýho „kluka“ co mi rozumí. Říkám mu Goli. Každý den, se dvakrát třikrát připotácí, popijeme, já mu povím co je novýho a on mě zas mlčky opustí. A vždycky dělá ten samí zvuk, jako když se někdo snaží nevydávat zvuk. Jednou jsem se ho ptal, proč to dělá, ale neodpověděl mi. Prostě to k němu patří a já ho mám rád.