Starostlivý otec

„Jseš dement dementovič dementěv a fialovej kretén, ty debile jeden.“ řvala mi do ucha časně z rána má milovaná manželka a ve snaze mě probudit mi svýma tlustýma prstama ucpala moje nosní dírky a druhou ruku přitiskla na má otevřená chrápající ústa. Začal jsem skutečně fialovět a tělo se mi začalo škubat. Vytáhla tedy svoje prsty z mého nosu (abych se úplně neudusil, vědoma si skutečnosti, že je občas i živím, tedy ji a její děti z předešlých manželství) a zhnuseně si je otřela do mého poslintaného polštáře. Ječela dál. „Vstávej ty demente. Vstávej a pojď se podívat co jsi udělal.“

Nechápal jsem nic.

„Co jsem zase udělal?“ zeptal jsem se po nadechnutí bezelstně a zhluboka vydechl. Moje drahá to nečekala a tak ji bezprostředně a okamžitě zasáhla odporně páchnoucí tlaková vlna odněkud až zevnitř žaludku.

„Já se z tebe pobliju ty kreténe. Tys musel včera chlastat snad i aceton.“ Vykašlala ze sebe dávivě má drahá choť.

„Vstávej a pojď to po sobě uklidit. Děcka jdou za chvíli do školy.“ A zmizela s návaly na zvracení v kuchyni.

Pokusil jsem se exhumovat. Ještě než se mi to částečně podařilo ucítil jsem jakýsi strašlivý zápach. Pomalu jsem se začal šourat do koupelny, otevřel jsem dveře a smrad mi vybuchl před očima. Podlomila se mi z toho pachu kolena. Asi budu taky blít, uvědomil jsem si a rychle za sebou zapráskl koupelnové dveře. Z kuchyně jsem zaslechl, jak žena zvrací do dřezu.

Snažil jsem si vybavit včerejšek. Nic. Mám okno jako prase. Vrátil jsem se do ložnice sáhl pod polštář a nahmatal kapesník. Zjistil jsem, že je poměrně zrohovatělý. Pro účel, který jsem s ním zamýšlel nepoužitelný. Utíráme do něj totiž …

Vytáhl jsem z nočního stolku čistý a než jsem znovu vstoupil do koupelny přitiskl jsem si ho na obličej. Uprostřed koupelny ležela jakási beztvará, hnědá, plesnivá, roztekle vyhlížející poměrně velká hromada nějaké strašlivě páchnoucí hmoty. Na vaně bylo pečlivě poskládáno moje oblečení ve kterém jsem byl včera v hospodě.

Vždycky když příjdu z hospody svléknu se v koupelně z těch smradlavých zakouřených šatů. Na to jsem kadet.

Tak to jsem zase nemohl být tak na blato, když jsem se vysvlíkl a poskládal si šaty, zauvažoval jsem a snažil si znovu vybavit včerejší večer.

Na mém oblečení byla ta hmota také.

Šel jsem z hospody sám. No jo motal jsem se…, to si vzpomínám a došel až do naší ulice a … No a na ulici… na ulici ležel pytel brambor. A už se mi to vybavilo celé.

Vzpomněl jsem si , že jsem táhl domů na zádech pytel brambor a neustále si u toho brumlal. „Já, že se nestarám. Já, že se nestarám.“

Smrad v koupelně se už nedal vydržet. Šel jsem za mou drahou do kuchyně.

„Co to je?“ Zeptala se.
„Pytel brambor, co by to bylo.“
„Kdes to vzal?“
„No jsem chtěl přispět do rodinného rozpočtu a na ulici ležel pytel brambor, tak jsem ti ho přinesl miláčku.“

„Na které ulici?“
No na které, na které, na naší přece.

Podívala se na mě nevěřícně a řekla: "Tatínku, ten pytel brambor si objednala ještě paní Macháčková, ...buď ji země milostiva. Leží na naší ulici od té doby co umřela a to je jestli dobře počítám… (začala počítat na prstech,) tak asi čtyři měsíce."