Maminka

Chodbou se roznesl zvuk klapajících podpatků. Když si mladá dívka uvědomila, jaký dělá její obuv na nemocničních dlaždičkách rámus, zvolnila tempo svého kroku. V obličeji měla suchý, unavený výraz. Vypadala prokřehle a nevyspale.
Mezi bílými zdmi se linul vtíravý pach dezinfekce. Dívka letmo zkoukla ordinační hodiny a pokračovala k automatu pro svou první ranní kávu.
„Jdete k nám?“ ozval se hlas sestřičky, která vykoukla ze dveří, aby zhodnotila dívčiny „hlasité“ boty.
„Jdu brzo co?“ pokusila se dívka o úsměv.
„Ani moc ne. Pan doktor tu bude za chvilku, ale ordinujem až od půl devátý. Jste objednaná?“
„Včera jsem volala. Monika Zemanová.“ Sestra přikývla a zmizela za dveřmi.
Dívka se vysvlékla z koženého kabátu a zabrala jednu z lavic, které lemovaly celou chodbu. Její promrzlé tváře začaly pomalu dostávat barvu. Horké espresso splnilo svůj účel.
Pan doktor na sebe nenechal dlouho čekat.
„No tak si odložte a položte se mi támhle,“ řekl gynekolog, snažíc se vymontovat z šály, kterou mu doma na krk připevnila jeho starostlivá choť. Jakmile se mu to povedlo, začal se věnovat pacientce.
„Už jste u nás byla, že jo? No jo, já si prd pamatuju. Mě už těch ženskejch za ty léta prošlo pod rukama, hehe. No tak se na to mrknem.“ Na Moničinu břichu přistála hrouda gelu, kterou vzápětí začala roztírat doktorova medvědí tlapa v gumové rukavici. Dívka nehnutě ležela a civěla do stropu.
„Studí co?“ Sonda začala rejdit po břiše.
„Asi to bude chvilku trvat. Po ránu mívam oslabenej orientační smysl,“ pokračoval doktor v podávání důkazů, že se na dnešek vyspal více než dobře. Pozornost dívky se ze stropu přesunula na gynekologa civějícího do monitoru. Pomalu jí začínalo bušit srdce.
„Hmmm, tak myslím, že máme ten váš problém.“ Dívka zklamaně vydechla.
„Takže jsem teda v tom, jo?“
No, popravdě řečeno je to ono ve vás, abych tak řek,“ neodpustil si gynekolog svůj přiblblý humor, i když viděl, že Moniku zpráva moc nepotěšila.
„Počítám tak osmej tejden,“ dodal a otřel sondu do ručníku.

,,Čus,“ houkla ze dveří na Moniku její spolubydlící.
„Tak jsme tu češtinu ukecali na pátek.“ Monika si vyndala z uší sluchátka a odhrnula deku.
„Si mohla aspoň zajít na oběd,“ pokračovala nově příchozí. „Dneska to výjimečně nebylo k poblití.“ Kikina zabouchla nohou dveře a nechala igelitovým taškám s nákupem přistát před ledničkou.
„A jaks vůbec dopadla?“ Monika vztyčila do vzduchu osm prstů.
„Heeej, fakt jo? No tak to je skvělý ne?“
„No, to je fakt skvělý. Už se vidim jak tlačim kočár,“ pronesla Monika kysele.
„Noo, tak jako čas ještě máš, že jo. Ale stejně bych byla na tvym místě trochu nadšenější.“
Monika vztekle chňapla po krabičce cigaret. Dobře věděla, že by s ní měnila nejedna kamarádka. To ještě přidávalo situaci víc na absurditě.
Kikina nacpala nákup do ledničky a zapnula rychlovarnou konvici.
„Neboj se, to zmákneš. Mě moje máma měla taky těsně po matuře, a jakou se jí ze mě podařilo vypiplat šikovnou dcérečku, he? Chceš kafe?“ Monika znechuceně uhasila cigaretu. Každé gesto, které udělala, neslo přívlastek – znechuceně.
„Já se nebojim, že bych nebyla dobrá maminka. Já mám strach z babičky a dědečka, víš?“
Kikina nenašla lepší odpověď, než pokrčit rameny. Monika, spokojená, že Kikinu konečně umlčela vstala a začala si mnout tváře. Nedokázala ale odbočit od tématu.
„A ještě navíc měl ten Randák dneska fakt formu,“ vzpomenula na ranní gynekologův tyjátr.
„Vždyť ho znáš,“ usmívala se Kikina. „Chceš to kafe nebo ne?“
Monika si zapálila další cigaretu a jala ze bezděčně civět z okna. Smrad z doutnající Marlborky se marně snažil překrýt užírající pach bezradnosti.
Slovo problém teď dostálo úplně nových rozměrů. Ještě ráno, když nebylo nic jisté, měla Monika jasnou představu. Kdyby se to náhodou nedejbůh potvrdilo, tak to ještě nebude taková hrůza. Žijeme v moderní době. Medicína pokročila a mezi slovy „oplodněná“ a „těhotná“ se radikálně zvětšil rozdíl.
Ovšem teď, když došlo na lámání chleba, byl optimismus ten tam. Situace, ve které se Monika ocitla pro ni byla novinkou. Nejhorší bylo, že už se nemohla spoléhat, že nějak dopadne, jak to s oblibou dělala. A co hůř? Všechno to záleží jen na ní samotné, přičemž nerozhoduje jen sama za sebe. To byl na tom problému ten největší průser.

Páteční podvečer. Dvě hospodyňky létají podél kuchyňské linky zleva doprava, aby stačily prostřít tabuli dřív, než se z práce vrátí živitel. I když se tradičně nestíhá, tak si maminka přípravu páteční večeře nanejvýš užívá, protože je to po týdnu první příležitost, kdy jí její dcera může dělat radost svou přítomností. Idylka se však rozplyne ve chvíli, kdy Monika skrze struhadlo na brambory procedí svou nešťastnou aktualitu.
„To jako myslíš vážně?“ vykřikla maminka a málem se opařila omastkem.
„To myslíš vážně !?“ zopakovala svůj rozhořčený údiv a přenesla svůj zrak na nástěnný kalendář, aby se ujistila, že opravdu není 1. dubna.
Monika jí unaveným a odevzdaným pohledem dala najevo, že si legraci fakt nedělá. Maminka usoudila, že řízky budou muset počkat a sundala pánev ze sporáku.
„No lepší novinu jsi nám přivézt nemohla. A proč mi to vlastně říkáš?“
„No asi protože nevim co mam dělat, ne?
Monice se v hlavě začal promítat film. Hororový remake dva měsíce starého osudového momentu, zpropadené noci plné vášně, něžnosti a nezodpovědnosti. Krása a hnus. Přála si, aby mohla do filmu vstoupit, rozběhnout se a v tom nejlepším ukopnout té upocené a sténající puberťačce hlavu. Z toho jí vyskočila husí kůže. Kéž by měla někde za uchem tlačítko EJECT, kterým by vysunula tuhle vzpomínku z hlavy a nemusela si ji projíždět pořád dokola, jako by v ní chtěla najít okamžik, ze kterého se dá začít znovu.
„Aha.“ Maminka se opět chopila pánve a začala ji ládovat plátky, vyválené ve vajíčku a strouhance.
„Myslela jsem, že jsi rozumnější. Je to brzo,“ pokračovala již klidným a vyrovnaným, tak trochu smířeným hlasem.
Monika se probudila z transu a začala se zase věnovat bramborům.
„A kolik bylo tobě, když jste mě s tátou čekali“ snažila se Monika najít alespoň trochu ospravedlnění.
„Holčičko, to byla úplně jiná doba. Já sem si mohla dovolit založit rodinu, protože by mě komunisti na vysokou stejně nepustili. Vaše generace má úplně jiný možnosti, než jsem měli my. A navíc táta….,“ matka opět nechala večeři večeří a sedla si na podlahu vedle Moniky.
„A už to ví Filip? Řeklas mu to?“ Monika si upatlanýma rukama odhrnula ofinu z očí.
„Já vůbec nevim, jestli mu to mám říkat,“ odpověděla Monika, i když věděla že to je úplná blbost, že mu to přece nemůže neříct.
„Stejně mi řekne, ať si to nechám vzít,“ vymlouvala se, aby nemusela zajít do jádra problému.
„A ty si to chceš nechat?“ položila maminka rafinovaně otázku, takže nebylo poznat, jaká odpověď se jí bude zamlouvat více. Monika ležela na zemi s podepřenou hlavou, ve které jí to šrotovalo.
„Já nevim, já si prostě nedovedu představit, že bych si to měla nechat vzít.“ Už ta slova jí nešla přes pysky.
„ Je to celý nahovno.“ Na to se dcera stočila do klubíčka a ukryla si obličej v dlaních. Matka si uvědomila, že už slyšela dost.
„Ber to tak, jak to je. Jestli je charakter, tak se k tomu postaví jako se k tomu postavil tvůj táta,“ vyšla maminka s pravdou na světlo.
„A jestli ne, tak to bude taky dobře, protože by jsi s ním byla nešťastná.“ Monika nevěřila svým uším a dala to svým užaslým výrazem patřičně najevo.
„No co? Čtyřicetiletý babičky jsou teďka v módě ne?“
Ve chvíli, kdy maminka dokončila svůj projev, padla v předsíni rána. To jak tatínek s páteční, vesele unavenou náladou upustil svůj stres.
„Á, tady se ještě vaří. Nazdar kočky,“ přivítal živitel svou rodinu a hrnul se k plotně, aby vypátral, cože se to pro něj vlastně chystá. Zvedl jednu z pokliček a očekával na zátylku přistání utěrky. Ta však spokojeně odpočívala na maminčiě předloktí, která se založenýma rukama, opírajíc se o ledničku, s úsměvem pozorovala, jak se dceři změnila nálada.
„V pondělí mu to řeknu,“ pronesla Monika svěže, uvolněně a s roztomilým úsměvem.
„Co komu řekneš,“ zeptal se tatínek, usrkávajíc ze sběračky. V tu ránu vzduchem zasvištěla utěrka.

Blížil se první jarní den, ale tráva se začala vzpamatovávat už teď. Sluneční paprsky způsobily, že pod okapy se tvořily kalužní komplexy, ze kterých po ránu stoupal jemný opar. Na ulicích se kolem zrnek štěrku a jiných pozůstatků po zimním řádění cestářů proháněly proudy vody. Řídkým vzduchem zaznělo zaúpění brzd městského autobusu, ze kterého vyskočil mladý pár. Mladík chytil dívku kolem ramen a pustil se s ní ulicí, proti toku oblevy. „Táta přišel včera z práce úplně hotovej. Chlapi mu koupili kostkatý bačkory, bez kterejch se prej žádnej správnej dědek neobejde,“ prozradil mladík dívce a vyprskl smíchy.
„No u nás jsou taky všichni hotový. Naši včera byli zaúkolovávat babičky, aby už pomalu začaly plést.“
Oba spolu došli bezstarostným krokem k nemocnici, kde se políbili a dívka pak zmizela v budově. Mladík ještě chvíli počka,l jestli se jeho milá nevrátí a zapálil si cigaretu. V čekárně nikdo nečekal, tak se dívka odvážila zaklepat na dveře ordinace rovnou.
„No to je dost, že k nám taky někdo zajde,“ přivítal se s dívkou gynekolog.
„Jaro v plnym proudu, člověk by čekal, že všichni budou zadělávat na mláďata, ale já si tu pomalu stavim domečky z karet,“ zabouchl doktor šuple kartotéky a povytáhl si brýle na čelo.
„Asi si budu muset začít na starý kolena zařizovat nějakou tu klientelu sám, co říkáte Haničko?“ zahlásil gynekolog a přitom se šibalsky podíval na sestřičku.
„No, to ste uhád pane doktore,“ ušklíbla se sestra a podala mu kartu.
„Jak se cítíme?“ zeptal se dívky, prohlížejíc přitom její záznam.
„Divně. Od včerejška od rána.“ oznámila dívka.
„A taky mě tlačí tady,“ ukázala na citlivé místo.
„No to ste si taky mohla někde nastydnout močák,“ řekl doktor.
„Tak se mi položte, zkouknem jak nám to roste. Třeba už to bude i na fotku.“
Dívka si vyhrnula svetr a kouzelná ruka doktora Randáka začala přenášet bříško na obrazovku. Sestřička otevřela okno a do místnosti vklouzla vůně jarního deště. Dívka zavřela oči a užívala si koncert sondy, která po ní klouzala jako po sametu. Doktor nalepil nos na monitor. Ještě jednou projel trasu po dívčině bříšku. Pak, když otevřela oči, jí co nejšetrněji sdělil, že její plod odumřel.