A ne vždy to bolí..

Na kamnech v konvici pobublávala vařící se voda, a uvnitř kamen popraskával a posykával horký oheň /stejně jako peníze dobrý sluha, ale zlý pán/. Místnost byla zalitá šerem, pouze z pootevřených dvířek od kamen vycházel úzký, narudlý pruh, který osvětloval místnost. Svíčky na policích na stěnách mu pomáhaly. Uprostřed té místnůstky stál dřevěný stůl, a v rohu houpací křeslo vystlané měkkými polštáři různých barev. Právě v tomto křesle byla usazena stará paní, které již moc času nezbývalo. Byla si toho plně vědoma, a proto si své poslední chvíle náležitě užívala.
Se zavřenýma očima se mírně pohupovala, v dlaních svírala misku s jejím nejoblíbenějším čajem a promítala si celý její život. Byla přesvědčená, že ze života vytřískala vše, co šlo, a proto Konečnou Stanici očekávala s klidným pocitem a příjemně prožitým životem.
Její skromný domek stál na samém pokraji vesnice, kde právě probíhaly divoké oslavy. Lidé tančili, jedli, pili a popřípadě prováděli veřejné orgie, klidně i uprostřed cesty. Dneškem bylo povoleno cokoliv, na co komu přišla chuť. A že toho, hlavně mladí, náležitě užívali.
Ona však chtěla být sama. Z dáli k ní doléhaly zvuky hudby, tlumené zavřenými okenicemi, a ona ji velice radostně vítala ve svých uších. Pohupovala se tak na tom svém křesílku, broukala si do rytmu a nechala si hlavou proudit pokřiky všech jejích spolu vesničanů.
Mysl jí po chvíli této činnosti začala zaplavovat únava. Avšak stará žena věděla, že to není obyčejná únava, že je to poslední únava, kterou kdy v jejím dosavadním těle zažije, že teď má poslední možnost podívat se na místo, kde strávila většinu svého života, na svět kolem sebe. S námahou otevřela oči, a i přesto, že je měla přivřené, viděla vše naprosto jasně.
Pohledem přelétla police plné knih, které na sobě neměly ani smítko prachu, jelikož byla poměrně zásadní, co se týče nějakého nepořádku. Vše v tomto domečku mělo své přesně určené místo. Poté se zahleděla do plamenů ohně, na plotýnku s vařící se vodou, přes prázdný, vyklizený stůl, přes talismany, které kdy získala za celý svůj život, až k barevnému, vlastnoručně sešitému z jednotlivých kusů látky, koberečku, který ležel natažený před křeslem, na kterém právě seděla. Zaklonila hlavu a opřela jí o vršek křesla, zavřela oči a usmála se. Po tvářích se jí kutálela slza. Slza štěstí i neštěstí, lásky i nenávisti, spravedlnosti i nespravedlnosti. Sama nevěděla, proč pláče, ale znáte ty chvíle, kdy prostě pláčete, jen z pohledu na sklo od okna.
Svaly se jí uvolnily, mistička vyklouzla z vrásčitých dlani a chvíli se ještě kutálela po zemi, až se dokutálela, a žena naposledy vdechla a vydechla vzduch, jenž tak milovala.
Stála na nádraží a čekala na vlak. Už ho viděla v zatáčce, tu krásnou, nablýskanou, červenou lokomotivu, jak se blíží k ní. Vyšla z pod stříšky a postavila se až ke kraji nástupiště.
Její vnučka běžela po cestě k jejímu domečku. Volala na ní /babičko, babičko!/, ale ona už nemohla otevřít ty zpáteční dveře. Jen se otočila na kraji toho nádraží, uviděla ji, a zamávala. Nebo spíše měla pocit, že mává, avšak při pohledu na své ruce neviděla sebemenší pohyb. Už ji neposlouchaly.
Otočila se zpátky, a to už před ní ta krásná lokomotiva zastavila. Strojvedoucí í podal ruku a ona se vyšplhala po schůdkách do vlaku. Z komínu lokomotivy se vydral velký oblak dýmu, a vlak se pomalu začal pohybovat. Žena se naposledy ohlédla, posadila se na sedátko, a pozorovala krajinu za oknem. Ta se za chvilinku změnila ve změť ničeho, jen šmouh a stínů a vlak zastavil. Byla na konci. Tam, kde nikdo nevystupuje ani nenastupuje.