Zhasínat

„Už se to proboha naučte! Já tady fakt věčně nebudu. Nebudu vám chodit pořád za zadkem a zhasínat po vás. Všude rosvícený, jak v zrcadlovým sále. Tolikrát jsem vás o to prosil. Jenže já jsem pro vás vzduch.

Zha_ sí_ nat.

Tak jednoduchý to je, když si rožnu, tak pak po sobě zhasnu. Kdo to má furt platit. Ale to můžu opakovat pořád dokola. Ruky by vám asi odpadly, kdyby jste jednou po sobě zhasli, parchanti jedny mizerný. Ještě, že po sobě alespoň splachujete. Tak vylezte, neschovávejte se. To jste nějací hrdinové schovávat se matce za sukně. Chlapi jako hory. A ty, ty je pořád chráníš. Jenom počkej, to se ti jednou vrátí. Tahle tvoje výchova. Nevedeš je k šetrnosti, zodpovědnosti. Jen počkej, jednou zapláčeš nad tou svoji výchovou. Uvidíš.“

Stařík chodil po prázdném bytě a stále dokola rozžínal i zhasínal světla v místnostech.