Obávaný Bambíno

V jedné malé vesničce, uprostřed státu, nebylo příliš rušno. Žilo tam pouze asi jen sto obyvatel. Přesto se tam dokázala utvořit skupina dvanáctiletých hochů. Byli vážně postrach. Jejich parta se skládala z osmi dvanáctiletých a jednoho třináctiletého hocha, vedoucího. Ten se jmenoval Bambíno. Parta trýznila a trápila každého mladšího a nejednou si troufli i na staršího. Jejich vedoucí byl všeobecně uznáván jako nejsilnější a nejobávanější. Zanedlouho se to však mělo změnit.. Jednou, když se pevně rozhodli, že dají lekci jednomu malému skautovi, nevyplatilo se jim to.Počíhali si na něj u postranní uličky, kde vždy chodívá. Jakmile se malý skaut objevil, hoši v čele s Bambínem se na něj vrhli. Svalili ho na zem a tloukli ho. Vtom se za rohem objevil starší pán, zvedl malého skauta a odkráčel s ním pryč. Přitom se ohlédl na Bambína přímo otcovským pohledem. Bambína to vysloveně vzalo. Odešel bez rozloučení a zamyšleně hleděl do země. Když přišel domů, začaly se dít divné věci.(Jeho matka byla jediná, proti které se nevzbouřil.) Ta ho teď pokárala, že si neuklidil své věci, přesto že si je odpoledne uklízel. Potom, když si myl boty, matka na něj zakřičela:“ Co děláš s tím svetrem!?“
Bambíno se naštval, vzápětí však zjistil, že místo bot myje skutečně svůj oblíbený svetr. Nakonec se rozhodl, že už raději nebude nic dělat.( To se ukázalo jako nejlepší řešení.)
Když se chystal ulehnout, zaslechl rodiče:
„Ten starej dědek. To má za to. Nemá prý ani co jíst.“
Bambíno se rozhodl. Strůjcem jeho neštěstí je starý pán. Dlouho přemýšlel.
Druhý den vybral téměř celou lednici a zanesl ji starci. Nechal to za oknem jeho staré barabizny. A skutečně. Od té doby se mu všechno dařilo. Odešel z klubu výtržníků a stal se dobrým člověkem.