Nezapomenutelnost-6.část

Podívám se na hromady tašek. –Snad se mi to do auta vejde.- Cestou natankuju, ještě musím vyzvednout Lucii. Pak cpeme do auta její věci. Taky toho má dost. Jak na severní pol. Noo…skoro.
„Musíme ještě jet nakoupit.“
„Hmm, máš papír? Asi by to chtělo seznam.“
„Jop.“ Vytáhne papír a oblíbenou propisku. Tázavě se na mě zahledí.
„Pivo…basu desítky a basu dvanáctky, Kofolu…2x, Rum, Absinth…“
„A hermelínovej salát?“
„Jo a kávový zrno…“
„Hih, nevim kam to dáme.“
„Zlato, vyndej mi mobil, něco mě napadlo.“ Chvilku nebezpečně kličkuji po silnici, než vytočím číslo jednoho kamaráda.
„Ahoooj…hele seš doma? Ještě hodinku, hmm…a máš jehly? Lucie by potřebovala ten snakebit píchnout hned teď…Tak my je koupíme. Za dvacet minut jsme u tebe, zatím…“
Lucie se na mě rozjásaně zahledí.
„Njn, psychicky se připrav.“ Oplatím jí škleb.

Loučíme, se. Loučíme se s naším milovaným městem, s přáteli, oblíbenými hospodami…fotíme každý kout. Od přátel si necháváme psát vzkazy, které si přečteme až za hranicemi. Až nebude možnost se vrátit. Poslední zelená v Parlamentu, poslední procházka Kollárovkou. Naposledy sedíme na fontáně před muzeem, kde jsme si tolikrát chladili lahváče..
Křičíme na město svůj strach, svou radost. Vzlykáme šílenstvím, svíjíme se v křečích pláče. Praskají šlachy, které nás s tímhle nádherným městem spojovaly. Dusí nás naše vlastní slzy. Cítím jak mi z nahého těla stahují ostnaté dráty.
„Ne!“ vykřiknu. Lucie sevře mou ruku.
„Lásko je třičtvrtě na osm, musíme jít. Prudce jí políbím. Možná je to tady naposledy. Líbáme se snad celou věčnost. Čas se pro nás rozplynul jen v řídkou našedlou mlhu. Jsme jen my. Naše rty, naše ruce, co se vyděšeně chytají té druhé. Opravdu už je čas jít. Zvedáme vzdorující těla, nohy nutíme jít.
„Jaký bylo vlastně loučení s FromHellem? Ptá se opatrně. Přivřu oči proti záplavě vzpomínek na loučení s mým bývalým klukem. Jo, toho jsem milovala.

Ve výtahu najisto zmáčknu tlačítko do posledního patra. Jsem polomrtvá strachy. Kolena se mi podlamují. –Třeba nebude doma,- trochu zadoufám. Chvíli po zaklepání se dveře prudce rozrazí. Přes pootevřené rty mi uteče vzlyk. Nechápavě se na mě dívá, můj uplakaný obličej musí být úplně skvělý.
„Promiň, že tě ruším, jdu se s tebou rozloučit.
„Rozloučit?“
„Ano, jedu do Finska. Možná napořád.“ Stále si mě jen strnule prohlíží. „Chtěla jsem ti jen říct, jak moc jsi mi ty dva roky chyběl. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ti ublížila. Byla to největší blbost mého života. Miluju tě. Nikdy jsem nepřestala a asi jen tak nepřestanu. Byl jsi můj nejlepší kluk…“ Bála jsem se, že mě pošle do háje. Nějakou svojí universální větou. –To bude dobrý.- Místo toho mě prudce obejme a několik minut svírá ve svém náručí. Je to tak uklidňující. Cítím zběsilý tep jeho srdce. Něžně mi dýchá do rozcuchaných vlasů.
Když mě líbá, stojím na špičkách a jsem lehce prohnutá v zádech. –Jako kdysi.-