Moje malá svatba

Stalo se vám někdy, že jste potkali někoho, o kom jste ani netušili, že ho vlastně hledáte? Já to štěstí měla. Nejdřív jsme byly jen občasné kamarádky, ale pak se něco změnilo. Já nevím co a ani kdy, ale změna to byla veliká.
Je to příběh o jedné naprosto platonické a naprosto nádherné lásce. Nepamatuji si, kdy jsem jí viděla poprvé, ale pamatuji si kdy jsem ji viděla poprvé opravdově.
Začátek toho všeho byl jednoho vlahého večera v naší oblíbené hospůdce, no spíš putyce. Teráska, hodně pohody a přátel kolem a najednou blesk. Přišla ke mně s takovým zvláštním, nepopsatelným úsměvem na tváři. To ten úsměv mě donutil podívat se lépe.
Copak je Verunko?
Něco Ti nesu.
A opravdu, podávala mi lístek. Takový ten pivní, co se na něj píšou plůtky vypitých piv. Byl přeložený. A když jsem ho otevřela, zela na něm ta nejhezčí věta, která kdy byla adresována mně.
Vezmeš si mně?
Stála tam, pořád s tím úsměvem a čekal co odpovím. A já? Řekla jsem : Ano.
.A to byl začátek. Začátek nejen nás dvou Piceslí (takové jméno jsme si vybrali, je to vlastně přesmyčka), ale i celého toho shonu okolo. To víte, plánovat svatbu to není jen tak. A my ji chtěli mít čarokrásnou.A taky že byla.
Vdávali jsme se 25.8.2007 u kostela Na nebe vzetí Panny Marie a byl to můj doposud nejkrásnější den v životě.
Chtěli jsme jen malou svatbu, pár přátel a oddávající. Ale kdo nás oddá? O tom jsme se dohodli mlčky, beze slov, jen pohledem. Obě jsme mysleli na toho samého. Jeden z našich výborných přátel. Čeníšek. Skoro třicetiletý, dlouhovlasý vousáč, vzezřením připomínající některého člena ZZ-TOP. Člověka s ohromným srdcem a nezdolným smyslem pro humor. Když jsme ho porosili zda nás oddá, souhlasil. Až později se mi přiznal, že si až do předvečera naší svatby myslel, že jde jen o vtip. Svého úkolu se však zhostil až neočekávaně.
Ještě ten večer jsme napsali pozvánky, jak jinak na pivní tácky. To aby to mělo ten správný šmrnc a originalitu.
Datum bylo určené, svědci i místo vybráni, svatební kytice i oběd nachystány a zbývalo už jen zkrášlit nevěsty. Celý den byl ve znamení dobré nálady a jak už to u svateb bývá i mírné nervozity.
My dvě, krásné nevěsty jsme měli ještě informační schůzku s naším knězem. Prý aby nám dal po povinné spovědi rozhřešení. Dodnes si však myslím, že byl jen zvědaví na všechny naše tajnůstky. Ani to mě však nepřipravilo na zjištění, že Čeníšek svůj úkol vzal velmi, velmi vážně. Přišel v černém saku, košili, kalhotách a kovbojském klobouku. Jedinými jinak barevnými věcmi na něm byly dva stříbrné kříže a bílý kolárek. Celkový efekt byl velmi přesvědčivý a pro nás kdo ho známe zároveň velmi humorný.
Sraz s ostatními svatebčany jsme měli, jak jinak, na Fugnerce. Působili jsme nemalé pozdvižení. Dvě dívky slavnostně vyšňořené s bílými kyticemi v rukou, kněz působící, že utekl z některého mřížemi zabezpečeného ústavu a dalších šest lidí ve slavnostních šatech. Pánům jsem nezáviděla, v tom horku se opravdu poctivě smažili v kvádrech.
Cesta autobusem proběhla poměrně v klidu. Jen dva postarší občané, kdysi zrejmně ženského pohlaví, celkem hlasitě diskutovali zda na nás mají, či nemají zavolat strážce pořádku. Ale když je náš oddávající, s jeho proslulým úsměvem bývalého boxera ubezpečil, že nemusí, poňekud zaraženě zmlkli.
I výšlap, mírně řečeno hrůznou křížovou polo lesní cestou na podpatcích do prudkého kopce, se obešel bez zlomenin a my byli zdárně v místě určení celého obřadu.
Já a Verunka jsme jako poslušné nevěsty nastoupily na třetí schůdek portálu kostela, který nám byl "knězem" vykázán se zbytkem slavnostního průvodu v zádech a čekali na příchod toho, který to měl od teď ve svých Bohem (ne)pomazaných rukách. Majestátní příchod Čeníška vyzdobeného štolou kolem ramen a Biblí vlastní výroby vyvolal mírný chechot v našich jinak poklidně stojících řadách.
Obřad samotný byl v podobném duchu. Slova jako, jste své do konce života, jedna plonk a druhá švorc, už stihli vstoupit do naší historie. Nakonec jsme si s Verunkou řekli své sliby (máme obě schované pro jejich vroucnost a krásu) a prvně se v manželství políbili.
Pak už zbývalo jen rozbít talíř, společně uklidit střepy, do předem přichystaného odpadkového pytle (přece nebudeme zanášet tu naši krásnou přírodu odpadky) a společně vypít pár lahví šumivého sektu a piknikově pooběvad námi přichystaný obídek na obrovské louce, která se rozprostírá kol celého toho nádherného kostela.
No a teď už jsme šťastně svoje a brzy budeme, jak to nazvala má žena, svázané i stejnou adresou.
Možná si řeknete, dvě hloupé holky, ale tak to není. Bylo a je to jen touha vyjádřit cit, na který pouhá slova nestačí. Na cit, který se nadá zaškatulkovat a ani popsat. Je to vyjádření touhy být až po zbytek života nečí součástí. Její součástí.