Muž

Ticho je kurva a tma ještě větší. Obludné monstrum se mi usídlilo v břiše. Bez pozvání. Nechtěné. A ta druhá mrcha zmizela. Hajzl jménem Opora. Hajzl jménem Muž.
V šeru od bezmoci je parapet zpravidla širší, než se zdá. Nepřekročitelný. Lze na něm pouze klečet a rozhlížet se.
Skřehlost.
Chladné jsou říjnové noci. Nahota nehřeje.
V ruce dva proužky Osudu. Čekání. Nekonečno.
A ticho mizí ve zvuku telefonu. Ve zvuku nefyzickém, ve zvuku umělé hmoty:
" Do prdele, promiň, jsem vůl!"
"Odešels zbytečně...je to negativní."

Chvilku jsem nechala znít vzlyky z mobilu. Vzlyky stejně upřímné jako pomíjivé. Stejně hluboké, pravdivé i vylhané.
Neskutečnou výhodou techniky není ani tak schopnost přiblížit jako oddálit. Jediným pohybem ruky jsem pláč Muže umlčela.
"Neslyším Tě." zařvala jsem do sebe. Displej zhasl.
Ještě dlouho jsem nechala svou bílou kůži svítit do tmy. Pro ženu žijící v kleci má totiž i pouhá nahota hozená na odiv noci půvab cizoložství.
A koneckonců... stejně už nemělo smysl jít spát.

Pomalu jsem na kůži natahovala černou krajku. Vnímala jsem to jako malý obřad mého smutku, ženskosti a znovurodícího se ega.
Kdysi jsem jako malá holčička pocítila křivdu. Když prababička zemřela, zakázali mi plakat. Z nějakého důvodu to dospělí považovali za nevhodné. Po celou dobu obřadu jsem seděla se zavřenýma očima a zaťatýma pěstma. Nohy přibitý k zemi a nehty zarytý do kůže.
A teď se mi ta křivda vracela. Nikdo nezakazoval, všichni očekávali. Očekávali sílu a podporu. Nebo možná ani neočekávali, ale já někde uvnitř cítila, že by to tak být mělo. Že nikdo jiný tuto roli nepřijme.
Vnímala jsem se krásná. Ďábelsky, až zrůdně krásná na pohřeb. Byla jsem taková, protože jsem taková chtěla a potřebovala být. Kvůli Muži, kvůli strejdovi, kvůli Smrti. Hlavně kvůli Smrti. I když to nebyla jediná děvka, který jsem se ten den měla podívat do očí.

Nikdy předtím jsem ho neviděla a přece jsem věděla naprosto přesně, kdo to je. Přestože se mi jeho přítomnost hnusila a to až tak, že se mi chtělo zvracet, považovala jsem ji za absurdně samozřejmou.
Pozorovala jsem tu tvář - tvář Milence své tety - s jakousi zvědavostí dítěte, dítěte, které nehodnotí, ale srovnává. Sledovala jsem jeho obličej zarámovaný mřížemi folknářského hřbitova a necítila jsem sebemenší záchvěv zášti. Naopak jsem s naprostým chladem vedle sebe položila dva portréty mužů. A přestože tento člověk neměl zdaleka nic z mužnosti mého strýce, musela jsem uznat, že jeho rysy postrádají únavu, kterou dokáže dokreslit nemoc a minulost politického vězně.
Pomalým krokem jsem k němu došla a pobaveně vnímala vnitřní zmatek Milence i tety. "Upřímnou soustrast, strýček by byl jistě rád, že jste přišel." řekla jsem prostě bez jakékoliv teatrálnosti a podala mu ruku.
Mlčel...

Mlčení dělá muže laciným. A právě ta lacinost se stávala jakousi zbraní. Vycházela z němých hlasivek Milence a přicházela do mě v podobě šklebu, výsměchu jedné ženě. Ženě, která stála v očích Milence po jeho boku, ale ve skutečnosti stála jen vedle něj. Mnohem dál než mohl tušit. Za pozlátkem.

Cítila jsem to něco, škodolibou radost, v každém kroku
Silueta Muže (jenž měl být úplně kdekoliv, jen ne tam, kde právě byl) se nebezpečně blížila, až byla úplně u mě a mně nezbývalo, než se podřídit roli. Zasunula jsem svou paži do nabízeného rámě, políbila ho na tvář a sklopila zrak k zemi.
Fraška začala. Slova. Prázdno. Člověk v černých džínách mluví, teta se zajíká v jakémsi šklebu, který se snaží proměnit v bolestnou grimasu truchlící vdovy. Muž mi tiskne ruku, nechápe. Babička pláče. Dusí se nenávistí a prohrou. Děda jí svírá ramena, šeptá jakousi kletbu, v níž dominuje slovo děvka.
Ticho. Člověk v černých džínách vstupuje na trávník, odhrnuje drn někde uprostřed. Popel mizí v díře... Slavnost je skončena.

Stojím nad prázdným hrobem. Nad hrobem s fotkou, ale bez popela. Cítím to jako křivdu vůči té malé shrbené ženě, která ani nemohla pohřbít svého vlastního syna.
„ Já stejně nechápu, co z toho má, zakázat ho pohřbít.“ mumlá si babička a já jí chci odpovědět, že nic, že ženský jenom potřebujou bejt na sebe zlý, že o nic jiného nejde…ale nemá to cenu a je mi divně a na zvracení a vůbec…
Je čas jít. Je čas jít daleko. Utekla jsem od té díry, kam strejdu nasypali a teď musím, aspoň na chvíli, zmizet i od kamene s fotkou.

Unikla jsem. Ani nevím jak. Ale unikla. Nesledovaná. Možná mě ani nikdo sledovat nechtěl. Unikla jsem rodině. Vazbám. Na chvilku.

Šla jsem pěšky, dlouho. Bez potřeby vědomí pohybu svého těla. Na útěku člověk nepotřebuje krásu. Jen rychlost. Pomalu začala chůze přecházet v běh.
Až jsem jim uprchla. A pak jsem stála. Nic víc. Jen stála a koukala dolů. Na Labi seděla labuť. Na Labi nikdy nesedí labutě…

Voda mi stékala po obličeji. Potřebovala jsem všechnu tu špínu dostat dolů. Z povrchu kůže, z povrchu sebe. Té sebe uvnitř. Té sebe, která byla arogantní a krásná. Smývala jsem ten uměle vytvořený povlak asi tak, jak se odličuje stará žena a zbylo to samé: nezajímavé unavené nic s egem v dlani.
Šla jsem spát. Musela jsem spát. Byla to součást toho útěku.
A pak jsem spadla hluboko do tmy, vděčna závěsům a zatažené obloze. Svět zmizel. Nebyl. Nebyl a já mu byla vděčná aspoň tu chvíli.
Jenže pak... jako noční můra přišel po špičkách... Muž s celým tím světem na ramenou.
Neměla jsem sílu být silná. Nemohla jsem! Ani jsem nechtěla. A tak jsem spala dál, se svou noční můrou...

Ležel vedle mé postele schoulený jako kotě a třásl se zimou.
Nikdy není muž krásnější, než když je bezmocný. Nikdy není muž bezmocnější, než když spí.
Byl skřehlý a ještě zvlhlý podzimní nocí. Nemohla jsem se dívat, jak se klepe. Knoflík po knoflíku jsem rozepínala košili a sundávala ji z jeho horkého těla.
Vzbudil se a nechápavě na mě koukal. "Máš horečku." vysvětlila jsem a svlíkala ho dál...

Několik minut tiskl acylpirin mezi zuby, jako by se bál, že mu podávám ampuli kyanidu. Potom jej polkl a přitáhl hlavu ke kolenům.
"Je ti hodně špatně?"
"Je mi dobře."
"Není."
"Je mi jenom trochu zima."
"Máš zimnici. Přinesu čaj."
"Nechoď." zašeptal skoro prosebně, sevřel mi zápěstí a nehodlal ho pustit.
"Lehni si, musíš odpočívat." řekla jsem tónem, jakým běžně mluví matka s dítětem a on poslechl, aniž by však povolil sevření. Položila jsem se tedy vedle něj. Vedle mé nenávisti, vedle mé lásky, vedle horké nahoty a mého bodu zlomu. Byl blízko i daleko. Toužila jsem, aby byl buď úplně nejblíž, nebo naopak kdesi v nekonečnu.
Jenže mě držel umíněně jako malý děcko a místo rozumného nekonečna jsem měla stále větší pocit, že se dusím tou blízkostí, že se to slilo v jedno a právě v tom je skryté to nekonečno. V té nevzdálenosti.

Pokud sexu s člověkem, kterého milujeme, říkáme milování, pak tedy musí existovat výraz i pro sex s člověkem, kterého nenávidíme... Nenávidění.
Nenáviděla jsem ho ze vší vášně i něhy. Nenáviděla jsem ho hluboce a slastně. Nenáviděla jsem ho celou svojí touhou, úplně a tělesně.
Vprostřed nenávidění jsem se mu podívala do očí a cítila z nich milování. Pocit, který sálal z jeho horečnatých očí, do mě začal prostupovat jako nákaza, a tak jsem pevně tiskla víčka dolů.
Chtěla jsem se s ním nenávidět až do konce.

Pak spal dlouho a neklidně. Byla jsem ráda. Je totiž možné hru přerušit, ale není možné ji nedohrát. Chtěla jsem se vrátit. Sama. Stejně jako se pachatel vrací na místo činu.
Šla jsem. Auta troubila. Až v kopci jsem dostala pocit nesmyslnosti. Muss es sein? Ja, es ist nötig zu spielen…
Vrata byla otevřená, krom jedné stařenky všude pusto. S pocitem svatokrádeže jsem vstoupila na rozsypovou loučku a klekla na kolena. Dva drny vedle sebe. Musel to být ten … Nic. Duto. Mohly to být oba otvory, možnost 50 na 50. Seděla jsem na bobku asi 5 minut. Stařenka odešla. Byl čas se rozhodnout. Vyndala jsem sáček a lopatku, odhrnula pravý drn a vybrala obsah lopatkou, potom levý…
Nikde nikdo. Pytlík jsem strčila do kabelky. Zahladila stopy.

Znovu jsem šla, znovu útěk. Zastavila jsem se až na mostě. V kapse se rozblikal mobil: „Chybíš mi.“
„Odešla jsem sotva před hodinou.“
„Já vím.“
„Včera v noci jsem ti lhala…“ Chvilku zmateně mlčel… Nechápal. Pak mu to teprve došlo.