Pro psa impresionistu

Pro psa impresionistu

Za tři měsíce už to bude rok, co jsem ve spacáku přespal na pláži, kde se mi tehdy zaryl do paměti okouzlující název pro povídku – Lokty v ďůlcích. Po té myšlence ale zůstalo jen pár rozpracovaných textů, nastíněná kostra příběhu pod mými vlasy, a povídka jako taková pořád čeká na oplození.

Je jaro. A Jaro já rád.

Zpívá pardubická kapela… Hudba na jaře je vždycky veselejší; zima totiž zpívá jedině melancholicky, pomineme-li koledy německých sousedů, a ty pomineme s radostí. Zima zpívá tónem, který člověku sváže jazyk a zakroutí nehty na rukou, dokonce i porostu na lících vám bude líto, pokud nejste žena.

Ke konci bílého období mi před chvílí zazpívalo sněžný torpédo. Sněžný torpédo, nebo taky Max, vlčák, co mi celou noc srdečně štěká pod oknem, dostal svoji sněžnou přezdívku díky svojí každoroční radostné hyperaktivitě v závějích, když v prosinci poprvé zapadne zahrada…

Max mi zazpíval the endu zimy, když spolu se mou klidně sledoval fialovou vatu nad prvním rozoraným záhonkem. Plot oblétávali opilí komáři, ve spáru betonu ležela mrtvá včela, tráva voněla vlažně a to všecko nás opíjelo, až jsme tiše zpívali. A taky se opili, řekl jsem mu whatever you bark...

A Max viděl, že je to dobré…

Skutečně, pod přívalem dobré imprese si už ani nevzpomenete, kdy jste zapomněli na nedávnou zimní deku. Proto vám ji musím připomenout, abyste na ni mohli zapomenout správně; zapomeňte na ni cele uvědoměle:

Hele, musíme pryč,
nebo to vyšumí,
na cestu k moři nebo do hor.
A musíme hned,
tohle je vězení,
tady nám voda teče do bot.
A musíme pryč,
nebo to vyšumí,
na cestu k moři nebo do hor,
řekl Ýmo Miháj,
tohle je řešení,
tady nám beton teče do bot.

…což zpívá zase jiná pardubická skupina, tahle dokonce ještě pořád existuje. A teď zapomeňte.

Proč pro psa? Dnešní pondělí nebylo jen o Maxově zpěvu. Druhý dog song jsem si vychutnával v pardubické městské hromadné dopravě. Cestou domů mě dost překvapilo, že zasviněná žlutá podlaha trolejbusu se kaleidoskopicky třpytila pod vlnami světla zpoza skel pneumatických dveří. Ale opravdu to tak krásně jiskřilo, až na další zastávce přistoupila indiánská babička s bělavým labradorem, který mi přátelsky očuchal nohy. Podrbal jsem ho za ušima, hladil mu vznešenou hlavu a on se spokojeně složil vedle mých bot do třpytu žlutého koberce…

Nejen hypotetické Lokty v ďůlcích měly být vždycky věnovány Maxovi, už jenom proto, že v oné road story bude mít velkou roli.

Vzpomeňte si.