Bohyně Afrika

Můj odchod z domova byl zcela neočekávaný. Prostě jsem si jednoho dne sbalil věci a odešel pryč, už mě to tam nebavilo. Utekl jsem od rodiny, přátel, od všech, kteří se o mně celý život starali a milovali mne. Zatoužil jsem být volný jako pták. Ale to dokáže pochopit jen takový osamělý poutník, jakým jsem se stal já. Bloudil jsem sám městy, zatímco jsem sledoval v novinách články o svém zmizení, které bylo více než podivné: Výborný student. Já jsem se nikdy neprosil o to být výborný, chtěl jsem být volný a sám sebou. A tak jsem se toulal světem a hledal smysl svého života. Policie byla v mém pátrání kupodivu neúspěšná. Odstěhoval jsem se do Portugalska, kde jsem bydlel v Lisabonu u jednoho svého známého přítele z vysoké školy. Znali jsme se tak dlouho a důvěrně, že mu nedělalo problémy se mnou vycházet. Během pár dní mi sehnal pas a vízum do Čadu, kam jsem byl odhodlán odjet.
Do Čadu jsem se toužil podívat již na gymnáziu a tento sen jsem hodlal uskutečnit. Po gymnáziu jsem se dal cestou pedagoga a poté lékaře. Toužil jsem pomáhat bezmocným. Myslel jsem si, že právě to je mé poslání v nynějším životě. Proto jsem odešel pryč. Útěk v pětadvaceti letech. Je to ještě útěk? Už jsem přeci dospělý. A s touto myšlenkou jsem nasedl do letadla mířícího do hlavního města Čadu N´Djamena. Rozdíl v kulturách byl až morbidně značný. Naše evropská společnost: Vzkvétající, civilizovaný kontinent. Ale africká společnost: teprve se formující demokracie snažící se vyrovnat alespoň Slovinsku. Jen co jsem vystoupil z letadla a prošel se po „moderním“ letišti, zjistil jsem, že život tady nebude vůbec jednoduchý. Všude mě provázely výjevy z filmů. Malé děti pobíhaly kolem, kradli tašky a hodinky jen proto, aby měli na jídlo. Vím o čem mluvím. Mně samotnému ukradli značkové hodinky. K čemu mi ale tady budou? Baterky zde do nich nejspíš neprodávají.
A tak jsem vyšel ven z letiště a šel vstříc své nepříliš jasné budoucnosti. Ihned mě oslnilo africké slunce. Šel jsem podél silnice a zamířil do města, kde jsem si koupil mapu okolí. Měl jsem v plánu nasednout do autobusu směr Djakhling, což je několik kilometrů vzdálená vesnice. Civilizace zde ještě nezavítala. Nějak jsem se domluvil s jedním mužem, přičemž francouzsky neumím, takže jsem mu nerozuměl ani slovo. Ale alespoň jsem pochopil, že nejbližší autobus jede zítra kolem jedné.Musel jsem si tedy najít nějaké ubytování. Naproti obchodu s potravinami jsem spatřil čtyřpodlažní dům s polorozpadlým nápisem HOTEL. Připomínal mi hotel Norai, kolem něhož jsem šel ve Španělsku, když jsem tam byl na dovolené v letovisku Lloret de Mar. Hotel, na který jsem se nyní díval byl však ještě v dezolátnějším stavu než Norai. Tenhle měl vymlácená okna a oprýskanou fasádu. Čas se zde zastavil po druhé světové válce. Ulice špinavé a domy poničeném, jako by tudy projel Panther. Ale protože mi nic jiného nezbývalo, zamířil jsem do hotelu, jehož jméno znělo Siesta a jehož recepce byla jen stůl a židle. Výtah neexistoval a dokonce tu neměli ani žádného poslíčka, který by mi odnesl má zavazadla, což sice byla jen jedna taška, ale přeci… Musel jsem si tedy pomoct sám a s klíčem jenž mi dal recepční, jsem musel vyjít po schodech do třetího patra. Můj prozatimní byt na jednu noc byl dokonce v horším stavu než budova zvenku. Postel s uříznutou nohou, takže byla nakřivo. Malý stolek, skříňka na věci a malý černobílý televizor, který se u nás přestal vyrábět v sedmdesátých letech. Zkrátka bída sama. Ani jsem si nevybalil. Proč taky? Zamkl jsem své „království“ a vyšel se porozhlédnout do ulic. Za pár hodin se setmělo a já šel spát. Měl jsem však neklidnou noc. Jen si to zkuste, spát na rozpadlé posteli, za které myslíte, že každou chvíli spadnete. Nemohl jsem se dočkat rána!
Málem jsem zaspal. Musel jsem vstát a hned běžet na zastávku, kterou jsem našel při včerejší procházce. Autobus mi skoro ujel. Dobíhal jsem a řidič byl natolik ochotný, že mi otevřel dveře a já si mohl sednout. Jak jsem zjistil od jednoho anglicky mluvícího spolujezdce, tenhle autobus jezdí jednou za týden a vždy vyjíždí z N´Djameny do vzdálenosti dvou set padesáti kilometrů. Do této vzdálenosti se nacházelo několik měst a vesnic, z nichž největší byly Dali Marhouse a Nodin. Djakhling byla šestá stanice. Cesta byla opravdu nezapomenutelná. Rozdrncaný autobus, prašné cesty a děti hrající si podél silnice. Lítost nad nimi převládala nad strachem z tohoto kraje. Jejich hubená tělíčka pobíhala všude kolem a černé mastekové oči upřeně hleděli na nás. Všiml jsem si jednoho malého chlapce, mohlo mu být kolem sedmi let. Kráčel v roztrhaném tričku a kraťasech a v jedné ruce držel provaz, na kterém táhl krávu. Vždycky jsem si myslel, že v těchto končinách patří kráva mezi posvátná zvířata, ale nejspíš tomu není pravidlem. Chlapce s krávou jsme minuli a pokračovali v cestě. Asi za dvě hodiny, po setkání s malým klukem, jsme přijeli do Djakhlingu. Vystupoval jsem jen já. Dohromady bylo v autobuse patnáct lidí, ale ti všichni buď vystoupili nebo jeli dál.
Djakhling vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval ve snech. Malá vesnička s přibližně dvaceti chatrčemi. Zem neúrodná a suchá. Polonahé ženy sedící před „domem“ šily šaty nebo vařily oběd. Děti hrající si na volném prostranství a muži lovící zvěř v houští. Všechno žilo v naprosté harmonii. Tato představa se neměnila již dlouhá desetiletí možná staletí.

Zajímá vás, proč jsem se vydal právě do Djakhlingu? Slyšel jsem o něm. A v době, kdy jsem vystudoval medicínu, jsem věděl, že chci pomáhat lidem právě v těchto rozvojových zemích. Sehnal jsem si materiály a informace o Africe. Potřeboval jsem vědět, kde mám začít. Měl jsem seznam nejchudších oblastí a mé oči spočinuly právě na překrásném a zároveň žalostném názvu Djakhling. Informace jsem hledal stále a již jsem byl rozhodnut, že uteču, jen co vystuduji ještě pedagogiku se zaměřením na historii a sociologii. Pak už to šlo ráz na ráz. Sbalil jsem si věci a druhý den jsem byl pryč. Zbytek už znáte.
Djakhling sice vypadal přesně jako v mých představách, ale v čemsi byl ještě dokonalejší. Byla to jeho nevinnost a neznalost času, která toto místo ovládala. Čas zde nic neznamenal. Životní cykly a denní režimy nejsou jako ve vyspělých státech. Tady neexistuje stres či strach z něčeho tak primitivního jako je ztráta zaměstnání. Radost ze života převládá nad strachem ze smrti. Jediné obavy, které mají, je nerozhněvat si bohy. AIDS, malárie, sifilis, možná by je tyto názvy děsily, kdyby tušili, co znamenají. A i když těmito nemocemi většina z nich trpí, jejich skutečné důsledky nechápou a nic si z nich nedělají. Oni ŽIJÍ teď a to je pro ně to nejpřednější. Neznají zítřek, neznají budoucnost, znají jen přítomnost a právě to na tomto místě miluji nejvíce.

Svůj dům jsem měl na prostranství ihned vedle domu šamana. Dům vlastně nebyl můj, já byl jen dalším nájemníkem. Majitelkou chatrče byla Mao Ride, američanka žijící zde již přes dvacet let. Odjela sem se svým manželem, jenž byl lékař a sociální pracovník. Mao byla velice přátelská, ostatně jako všichni zdejší obyvatelé. Bylo jí přes padesát, a přitom už patřila k nejstarším místním lidem. Většina se totiž dožívá sedmapadesáti nebo devětapadesáti a v tomto věku se již jedná o velmi starého člověka, který nemá nic dělat a pouze odpočívat. Ze zdejší politiky by si měli brát příklad všechny hlavy států: důchod již před šedesátkou.
Chatrč, ve které jsem se usadil byla v celku pohodlná. Nájem zde neexistuje a tudíž mým platidlem za pobyt byla práce. Chápejte, práce místo nájemného. Jestliže například Mao potřebovala opravit střechu, neváhal jsem a spravil ji. Odměnou mi poté byla úcta a respekt. Stal jsem se jediným zdejším lékařem, sociologem a pedagogem. Také proto si mně lidé vážili. Poslední, kdo tuto funkci zastával byl Maovínin manžel a ten zemřel před necelými osmi lety. Byl jsem uznávanou osobností djakhlingské kultury. Jinak tady ale doktor neměl co dělat. Těžce nemocných bylo málo nebo za mnou s chorobou nechodili. Jiní zase měli obvyklé zlomeniny a malárii. Ještě, že jsem zde dělal také učitele, neboť jako lékař bych neměl brzy co dělat. Děti v Djakhlingu byly mimořádné hodné a všímavé. Přestože jsem se učil pedagogem na vysoké škole, mé vědomosti mi tady, dá se říct, byly k ničemu. Byl jsem rád, pokud jsem tyto malé rošťáky – budoucnost Čadu – dokázal naučit číst, psát a něco také vypočítat. Většina z nich, ne – li všichni, byli negramotní. Jak se to však vezme! Mě například nikdo neučil obdělávat půdu a bez toho se zde neobejdu. Chtěl jsem děti naučit alespoň něčemu málu, co znám já. Chápal jsem, že si od toho nemohu slibovat zázraky. Ze začátku jsem ani nečekal, že bude do školy chodit tolik malých čertů. Vyučování probíhalo na volném prostranství a škola byla zcela dobrovolná. Dvacet z třiceti dětí z Djakhlingu ke mně chodilo na výuku. Zbylých deset rodiče buď nepustili nebo oni sami nechtěli. Do ničeho jsem je nenutil. Žilo tady ještě pár dalších dětí, ale ty byly ještě příliš malé na to, abych jim něco tloukal do hlavy.
Možná že se u mě malým djakhlinganům líbilo tolik, protože jsem bral výuku formou hry, s čímž jak jsem jim prozradil, přišel v Evropě, konkrétněji v České republice, muž jménem Jan Amos Komenský. Má výuka se právě podobala jeho osnovám, z nichž jsem mimo jiné vycházel.

Žiji zde již několik málo měsíců a naučil jsem se několika věcem. Zaprvé obdělávat půdu, zadruhé se stravovat. Vzpomínám si, že když jsem sem přišel, nedokázal jsem se najíst. Myslel jsem na smrt. Nyní se už ale dokáži vyrovnat i tomu nejlepšímu djakhlingskému „šéfkuchaři“. Můj chtíč po poznání zdejší kultury neustále sílí. Cítím, že duševně rostu. Již nepatřím mezi stále spěchající zbohatlíky, nyní jsem jedním z obyvatel Třetího světa. A i oni mě tak přijímají. Stal jsem se zkrátka jedním z nich.
Jak jsem zjistil, doma mě nehledají. Nejspíš tuší,kde jsem a nechtějí mi bránit. Tato zpráva mi byla svěřena od mého dobrého přítele Chorkyho. Ten občas jel do mého dřívějšího domova, aby zjistil bližší informace o „civilizovaném světě“. Spolu s touto zprávou se ke mně také dostala novinka o vzbouření v Libyi a právě rebelové z této oblasti se snažili dostat k našemu prezidentovi v N´Djameně. Naštěstí se prý nic nestalo a rebelové kmene Al Riket se dali na ústup. Což však znamená, že budou muset nejspíš přejít přes naši oblast, pokud se ale nerozhodnou prchnout přes pouštní teritoria. Zdejší obyvatelé o této hrozbě nic netuší, a proto je nechci zbytečně děsit, ale…
…V lese se něco děje. Slyším krvavé výstřely. Lidé pobíhají do všech stran, ale oni jsou všude. Nejspíš to budou Al Riketi. Ano, určitě to budou oni. Sedím zbaběle zavřený v chatrči u stolku, zatímco venku zuří Dantovské peklo. Přes malé „okno“ vidím postupovat vojsko rebelantů směrem k prostranství. Kdo se jim postaví do cesty, je na místě zabit. Žádné slitování. Sláma, či tráva, ze které je chatrč postavena, se zbarví do ruda. Slunce pohltí krev. Dokonce se mi zdá, že i nebe krvácí. Smrt je všude kolem mne. Nalevo od mého stanoviště sleduji vyššího muže v hnědé uniformě, jak s sebou táhne tmavou ženu, jež se snaží vyprostit. Vše je marné. Voják ji před sebe předhodí a střelí ji do břicha. Nezabije ji, nechává ji trpět a sám odchází pryč. Při jeho odvrácení od ženy spočinou vojákovi oči spočinou na mně. Sedím strnule a muž ke mne přichází. Cosi vykřikne a spolu s dalším vojákem mě vyvádí z domu. Ach, tady je to ještě horší než z chatrče. Všude vyvalená plazící se střeva. Všude se válejí tělíčka mrtvých dětí. Tamhle leží Davis, učil jsem ho. Byl velice nadaný na matematiku a s trochou cviku by to mohl dotáhnout hodně daleko. S tím je ale nyní konec: mé úsilí, snahy zlepšit svět, vše je ztraceno. Dochází mi, že svět je špatný, ale chudí Djakhlingané nikoli. To civilizovaní by se měli napravit, protože…Aua, to bolí, Nejspíš mám vykloubené rameno. Jakýsi voják mnou hodil na zem, jako s kusem masa, mezi ostatní přeživší. Opírám se zády o jednoho staršího člena Djakhklingu. Naříká a pláče, v náručí třímá malou holčičku, svou dceru. A…
… To snad ne, pohlédnu doleva, kde v louži krve leží Mao. Tvář má rozstřílenou, že nejde téměř poznat, kým byla před smrtí. Přede mnou leží další žena, je to ta s prostřeleným břichem. Ještě žije. Nejspíš to byl čistý průstřel, který vážněji nepoškodil žádné orgány. Leží na zádech a hledí na nebe, nejspíš si myslí, že je po všem, po jejím životě i budoucnosti.
Vojáci prohledávají vesnici, najednou slyším z lesa další výstřely. Voják stojící po mém boku padá k zemi mrtvý. Ze všech stran vycházejí prezidentovi vojáci a střílejí po rebelech. V rukách drží starý typ kalašnikova a probojovávají se do centra vesnice. Osvobozují nás a můj první reflex mě vede k ženě s prostřeleným břichem.
„Jak se jmenujete?“ ptám se jí, abych ji uklidnil a přesvědčil, že to není až tak zlé.
„Rita Wolkersová, jsem tady na dovolené.“
„To se vám ten výlet moc nevydařil,“ říkám a usmívám se na ni.
„To opravdu ne.“
Slyším, že se jí špatně mluví, a proto ji raději nechám v klidu a věnuji péči raněnému místu na jejím těle. Strhnu ze sebe špinavé triko a ucpávám jím díru po kulce, aby tolik nekrvácela. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že vesnice je již od nebezpečí ochráněna. Všude leží spousty mrtvých, jsou mezi nimi dokonce i prezidentovi vojáci.
Již je to týden, co nás napadli rebelové. Od té doby jsem zachránil pár zraněných mezi nimiž byla také Rita Walkersová. Rita se uzdravovala poměrně rychle. Jak jsem si správně myslel, střela vážněji nepoškodila žádný důležitý orgán. Z počátku jsem se obával, že to Rita nezvládne. Dva dny ležela v bezvědomí a já myslel na nejhorší. Nakonec se přeci jen probrala a začala komunikovat. Zrovna včera jsem u ní byl s polévkou, kterou jsem sám uvařil. Musel jsem se naučit kuchtit, protože Mao, jež byla mimo jiné také výborná kuchařka, zemřela při útoku rebelů.
Jen, co jsem vešel do místnosti se zraněnými, Rita na mě pohlédla, usmála se a čekala až jí přinesu jídlo.
„Jak se vám dnes daří?“ optal jsem se ze slušnosti.
„Ale jo, jde to, však to znáte. Všechno mě bolí, ale jinak dobrý. Co nadělám. Lepší už to asi nebude.“
„To chce čas, budete zase v pořádku.“
„Snad máte pravdu.“
Najednou nastalo trapné ticho, známé asi všem lidem planety Země.
„Copak jste mi to přinesl?“ prolomila bariéru klidu Rita.
„To je polévka. Sám jsem ji vařil.“
„To jste nemusel.“
„Já chtěl.“ Asi to zní jako klišé, ale věřte mi, že takhle se to odehrálo a začalo.
„Slečno Walkersová…“
„Raději mi říkejte Rito.“
„Tak tedy Rito, co jste vlastně děláte v Djakhlingu?“
„No, nejspíš to, co vy, když jste sem přijel.“
„Jak to myslíte?“
„Myslím to tak, že jsem sem původně jela pouze ze zájmu. Skutečný důvod však byl ten, že mě to už v New Jersey, odkud mimochodem pocházím, přestalo bavit. Rozčilovalo mě naprosto všechno: lidé, práce, dokonce jsem se rozčilovala i sama na sebe. A tak jsem se jednoho dne rozhodla odejít pryč, Sehnala jsem si pas a vízum a uprchla do Čadu. Do Djakhlingu jsem přijela asi před týdnem, den před útokem.“
„To jste měla opravdu pěkné přivítání!“ Viděl jsem na ní, že se chce smát, ale hrozně ji bolí břicho.
„Prosím ne, já se nemohu smát. Ale máte pravdu, takové přivítání jsem nečekala.“
„A vaše povolání?“
„Jsem lékařka…“
„A, tak to byste se mi tady hodila. Zrovna hledám jakoukoli pomocnou sílu, ale zatím bez úspěchu. Až se uzdravíte a budete- li chtít, rád vás zaměstnám.“
„To bych ráda.“
„Tak tedy dohodnuto. Zatím si odpočiňte a já za hodinku přinesu prášky proti bolesti, jinak byste se asi moc nevyspala.
„Dobře a děkuju, že se o mě tak staráte.“ Jen jsem se usmál a odešel. Znovu jsem přišel za hodinu, ale jenom proto, abych jí přinesl slíbené léky.
Po pár týdnech jsem Ritu propustil z „nemocnice“ a zaměstnal ji u sebe jako lékařku. Pracovala opravdu svědomitě a nenašel jsem na ní žádnou chybičku, spíše naopak. Po pár týdnech jejího působení u mě, jsme se hodně sblížili a… ale však si to umíte představit sami.

Nyní bydlím v Djakhlingu již šestým rokem a vychováváme s Ritou tři báječné děti. A svatba? Žádná nebyla. V těchto končinách na svatby příliš nejsou, je to pro ně zbytečné. A proč také mít svatbu, když se milujeme? Copak spolu nemůžeme žít jen tak, bez papíru, neoficiálně.

A to je nejspíš konec mého Deníku aneb Života jednoho uprchlíka. Možná se k němu jednou vrátím, ale teď mám jiné starosti. Mám rodinu a chci se jí věnovat naplno. Věřím, že tuto funkci budu vykonávat pečlivě. Budu se do konce svého života snažit tuto zemi zlepšit, ale také bránit a zušlechťovat, aby byla stále tak krásná jako dne, kdy jsem do ní přijel, ne- li ještě krásnější.