fikce

Katka si nasadila na svůj malý špičatý nosík nové moderní růžové sluneční brýle. Svět náhle viděla v lepších barvách. I když růžovou nemusela, tentokrát jí nevadila, spíš naopak. Z pozorování okolní krajinky, lidí a všemožných detailů ji náhle vytrhl klučičí hlas. Prudce se otočila. ,,Ahoj, jak se jmenujete slečno?" tázal se jí a Katka už vůbec nic nechápala. Před ní stál přece její přítel Honza. Chvíli přemýšlela nad jeho slovy a váhala se svou odpovědí. Nakonec se rozhodla, že tuto hru dohraje až do konce. ,,Hmm... že bych se jmenovala Katka?" odpověděla s tajemným a vyzývavým přízvukem. Oba zahalil pořádný příval smíchu. Katce tyto Honzovy legrácky nevadily. Měla svého krátkovlasého kluka ráda takového, jaký je. Šli ruku v ruce parkem a debatovali spolu o všem možném. Byli stejně staří. Rozumněli si. Katka si sundala své růžové brýle a zapíchla si je do svých havraních vlasů. Svět okolo ní byl náhle opět temný a zamračený. Jako by ztratil kouzlo.

Další den čekal Honza na svou přítelkyni před školou. tentokrát se ale neusmíval. Po jeho obličeji se mu kutálelo něco, čemu ostatní lidé říkají slzy. V jeho obličeji se rýsoval Katce neznámý výraz. ,,Co to bylo za kluka, Katko, já ti věřil" začal nejdřív rázně, ale v druhé části jeho slov převládala spíš lítost než zuřivost. Katka se skopenýma očima k zemi jen suše odpověděla: ,,No, to byl Petr." Už se o tom nechtěla bavit. Musela uznat, že Petr je vážně kluk "první třídy". Chtěla ho okouzlit snad každá dívka z celé její školy. Proto s vůbec nebránila, když ji chytil za ruku. Chtěla, aby jí záviděli všichni ostatní. Pro Honzu byla Katka vším - přítelkyní, kamarádkou, člověku, kterému se mohl svěřit i stou nejsložitější situací... Rukávem si otřel malé krůpěje slz z jeho tváří. Otačil se zády k ní. ,,Počkej, Honzo, počkej" volala na něj Katka. Ale on se nezastavil. Právě naopak. Začal utíkat. Náhle Katka uslyšela jen jakési ,,Áuu" vycházející z Honzových úst. Z auta vystoupil dobře oblečený postarší muž, který začal volat záchranou službu. Pozdě. Chlapci už nebylo pomoci.

,,Crrrr" ohlašoval budík opět jedno ráno všedního dne. Katka se probudila celá zpocená. Teprve teď si uvědomila, že to celé byla jen strašná noční můra. Zdála se tak opravdická. Uvědomila si ale, že upřímnost a důvěra je víc než jen hezká tvářička!

The End