Stará kočka..

Byla už dávno tma. Cestu mi osvětlovaly jen pouliční lampy. Na nebi svítily hvězdy a všude kolem bylo naprosté ticho. Slyšela jsem jen své kroky. Užívala jsem si atmosféru a zanedlouho se zastavila. Byla jsem na místě. Stála jsem před budovou zchátralého nádraží. „Mám ještě spoustu času“, řekla jsem si a posunula jsem se k rozbité lavičce, protože druhá neporušená byla obsazená. Seděla na ní mladá dívka a kouřila cigaretu. Podle spousty nedopalků na zemi jsem usoudila, že už je tu dost dlouho. Třásla se zimou, nedávno musela mít dokonalý make-up, teď byla celá rozmazaná. Vlasy měla slepené a úzké modré džíny potrhané a zabahněné. Když jsme se střetli pohledem, vyplašeně uhla. Jakoby na někoho nebo na něco čekala. Jako by se TO však nechtělo dostavit. Stejně jako celý svět jsem se k ní otočila zády. Koukala jsem chvíli zamyšleně na chodník, jak se pravidelně střídají světlá místa pod lampami s temnými. V tu chvíli se z onoho tmavého prostoru vynořila kočka a pomalým krokem si to šinula ke mně. Lekla jsem se. Pečlivě jsem si ji prohlížela. Díky svým šedivým, mokrým chlupům působila dojmem stařenky. Kdysi možná byla domácím mazlíčkem v příjemné velké rodině. Nebo se o ni staral osamělý důchodce, po jehož smrti kočka osiřela. Teď se toulá nocí po opuštěných nádražích a čelí všem nástrahám nemilosrdného světa. K mému překvapení přišla až úplně ke mně, chvíli mě zkoumavě pozorovala prázdnýma očima a vyskočila na torzo lavičky, kde jsem měla položený batoh. Začala mě jímat hrůza. Ta kočka se vůbec nebojí! Výraz v jejích očích neprozrazuje vůbec nic. Jakoby byla smířená se svou bídnou existencí, jako by byla smířená se vším. Urychleně jsem popadla batoh a krok ustoupila. Až teď jsem si všimla, že je neobyčejně tlustá. Ne, to není tlustá, je těhotná! Chudák! Pro každého je očekávání potomků jednou z nejradostnějších událostí života. Ona tu byla sama, divně sebou škubala a nikdo při ní nestál, aby ji podržel. Já jsem moc bázlivá. Jen jsem se s úžasem a hrůzou dívala. Stála na kraji lavičky a přemýšlela, jak se dostat k odpadkovému koši, který byl hned vedle. Musela mít ukrutný hlad a zároveň strach, aby se při nepodařeném skoku nezranila a neublížila tak svým malým koťátkům. Nakonec se opatrně opřela předními packami o mokrý plech a nakukovala dovnitř. … „Slečno, jedete s námi?“, ozvalo se za mými zády. S trhnutím jsem se otočila. Byl to průvodčí. Můj vlak už přijel. Popadla jsem batoh a pospíchala do vlaku. Usadila jsem se k okýnku a koukla ven. Kromě odpadkového koše a lavičky nebylo široko daleko vůbec nic. Po kočce ani stopy. Co se s ní stalo? Spadla snad do koše? Neublížila si? Snad se o ni postará dívka, která si zrovna zapalovala další cigaretu.