Prosím nealkoholické pivo

Každé ráno, každý večer a ještě jednou pokaždé se topí v kráse její. Když pohlédne na ni, celý svět zmizí a jiný je, nádhera. Dokáže jej svázat svou tajemnou životní barvou, slibuje tolik věcí a on vždy věří, že bude lépe, že se změní, přijde i ta láska, na kterou pořád čeká, splní se i jeho nejtajnější sny a bude opět slavným zpěvákem, jak tomu bývalo dříve. Jen kdyby....“Kdyby, kdyby - pořád děláš jen chyby, pořád!!“ „Prosím, naposledy!“ křičí už po několikáté za tento den. Nikdo mu nechce pomoct, splnit to, co potřebuje, zlepšit náladu, ani ta krásná blondýnka v modrých šatech, které jistě nebyly levné. „Zřejmě jsem pro všechny jen ubožákem, žebrákem, který nemá střechu nad hlavou. Dříve bylo vše správně – dům, auto, manželka, pes, a hlavně ty penízky. Ach, už zase vzpomínám, nemůžeš?“ ptá se pána v bílém obleku. „Uhodl, nemůžu! Včera to bylo naposledy – domluvili jsme se tak, copak si to nepamatuješ?“ „Promiň, já zapomněl boháči, ty máš peněz na rozdávání, ale podívej se na mě – na to, co ze mne zbylo. No? Pověz mi něco. Proč ty si stěžuješ? Jsi za vodou a nic už Ti chybět nemůže. NIC!!“ skoro v zoufalství křičí. Musí odejít, možná to bude naposledy, co se rozhlíží po místnosti, vidí všechny ty stoly, židle, přeplněný sál tančících a veselých lidí, možná se vidí naposledy jako opilý.

Není nejmladší, zkušeností má také dost, dvě dospělé děti, které už neviděl kolik let. Na občance vytisknuto „rozvedený“, jak hnusně to zní, ale jeho manželka z něho měla strach, kdykoliv přišel domů s výčitkami a nadávkami. Nedivme se jí, byla také chudák jako on. Přesto jí se pomoci dostalo a s oběma dcerami se často navštěvuje a má kvalitně fungující vztah, jemu ne. Na pokraji sil loví z peněženky poslední peníze. Dříve dobře zajištěný podnikatel nyní hledá peníze. Hledá, protože nepracuje a zlenivěl ještě více než líným byl.

„Naposledy brácho, slibuju, dej mi jen práci a trochu peněz, já už nepiju. Fakt! Jsem čistej. Ani piva se nedotknu...Nee...“ slibuje až skoro křičí u dveří bytu své rodiny. „Nevím, jestli Ti už mám věřit – vypadáš na zhroucení. Mám tu jedinou nabídku – buď tu chvíli zůstaneš u mě a budu Tě živit, nebo si žij, jak chceš. Tohle je to poslední, co pro Tebe mohu udělat!“

Odešel do parku, koupil si pivo a s úsměvem si sedl na lavičkou s myšlenkou, že zase začne pracovat. Tedy vydělá si zase na další alkoholickou dobrotu.

Bratr má jej rád a nikdy jej neopustil, ale v tuto chvíli ví, že nejspíš udělal největší chybu svého života – litoval. Litoval ztroskotance. Proč? Byl zajištěn, měl vše, jen začal pít a přišel o všechno. „Musím mu pomáhat, je slabý! Alespoň měsíc se o něj budu starat“. Procházel mu hlavou celý život a hlavně věděl, že musí pomáhat všem lidem – to se ze života naučil. „Zvládneme to bratře.“