Napíšu Ti dopis II.

Na lesklý stůl dopadaly papíry jeden po druhém. Podepsat, podepsat, podepsat. Malý reproduktor na stole pípnul.
„Na lince dva je Miguel Rodréz.“
Rodro stisknul tlačítko. „Ten z úterý? Tak ať chvilku počká.“

Poslední papír zůstal na pravé hromádce, Rodro vstal a došel k oknu. Venku nebylo vidět nic moc, hned za oknem byla zeď šedého domu. Úzkou uličkou chodili lidé, ale Rodro na ně nedohlédl. Na okenní tabulce přistála vypasená moucha. Rodro měl takovou práci, jakou chtěl. Tichou kancelář, velký stůl a mouchu na okně. Každá práce, kterou zatím dělal, byla taková, jakou chtěl. Jen si teď nebyl jistý, že chtěl ty předchozí opustit, aby získal tuhle.
Rodro prudce couvnul, moucha ztěžka uletěla. Čím se proboha mouchy v kancelářích živí, že jsou tak tlusté?

„To je Miguel Rodréz? Omlouvám se, že jste musel čekat.“

Když se setmělo, auta se zase ponořila do světa lesklých silnic. Rodro otočil klíčem a vzpomněl si na předchozí potíže se zapalováním. Dnes motor naskočil hned, celý den odpočíval v podzemní garáži. Rodro si zapnul pás, přehrávač rychle zablikal. Modrý Opel vozí Rodra spolehlivě mezi třemi světy. Z toho s lesklým stolem a Miguelem Rodrézem na druhé lince, přímo do barevného a veselého světa, který tvoří on současně s Eilee a který by bez ní byl šedší a smutnější. Když se barev nahromadí moc, Opel ví, kam jet dál. Chvilku protestuje, ale pak nastartuje, a zamíří do třetího světa, který je pokaždé jinde, ale vždy kolem Maii. Maiin a Rodrův svět slov a pocitů, které mohou vyletět bez toho, aby někoho zranily. Ale světy jsou světy a hranice mezi nimi mají ostnaté dráty.

***
„V pondělí přijede Nigel.“
„V pondělí? Proč to víš ty a já ne?“
Eilee se usmála, zamrkala a šla do kuchyně.
Jak dlouho jsme se neviděli? Od té doby, co jsme spolu trávili každý den a od té doby, co odjel a nenapsal.
„Řekla jsem, že ho vyzvedneš. Bude tu ve čtyři.“
Rodro chtěl zaprotestovat.
„Jednou můžeš skončit dřív.“
Rodrovi se nelíbilo, jak mu Eilee věci plánovala. Eilee ale zase věděla, že bez jejího naplánování by některé věci vůbec nebyly.

***
Startér byl suchý a rychle se točil. Opel nastartoval a přehrávač spustil.

Lay me down…

Rodro do něj vztekle praštil a pustil následující písničku. Už druhý týden se při zapnutí pokaždé vrátí na stejné místo. Zdá se, že dřív takovou funkci neměl.
Rodro zamířil směrem k nádraží. Bylo 15.30. Od čtvrtka o Maii neslyšel. Byl rád. Když by navrhla pondělí, musel by ji odmítnout a třeba by už příště nic nenavrhla. Tak jako Rodro přestal po jejím odmítnutí termíny navrhovat.
Parkovací lístek byl nechutně drahý a navíc zapadl do větrání za čelním sklem. Čouhal z něho jen malý rožek a Rodro měl příliš krátké nehty, aby se mu podařilo ho vylovit. Pinzetu v autě neměl. Vytáhl tenkou stříbrnou propisku a začal lístek pošťuchovat ven. S každým šťouchnutím se o půl milimetru posunul hlouběji do větrání.
Při šestém pokusu, když už nebyl téměř vidět, poklepal Nigel Rodrovi na rameno.
„Nech ho, kde je, a jedem.“
„Jak víš, co mám za auto?“

Když se Rodrovi zdálo, že už jedou dlouho mlčky, zapnul přehrávač a rovnou stiskl tlačítko forward. Je asi naivní myslet si, že si teď budou mít co říct. Jejich hovor vyschnul tenkrát, kde by vzal nový pramen teď?
„Doufám, že ti nekazím plány, když mě vyzvedáváš.“
„Rozhodně ne. Byl bych jen v práci. Dobrý důvod odejít dřív.“
„Eilee…“
Rodro si to vyložil jako otázku. „Těší se na tebe.“
„To vím. Chtěl jsem říct, že Eilee mi sama napsala, abych přijel.“
Zřejmě i pro Nigela bylo koryto jejich hovoru příliš suché. Snaží se ospravedlnit svou přítomnost v Rodrově autě.
„Sama ti napsala?!“
Nigel přikývl, ale mlčel.
Eilee se pravděpodobně snaží oživit jejich přátelství.
„Nechováš se teď nějak jinak?“
„Všichni se chováme jinak, Nigele. To je prostě čas.“
„Jen přemýšlím, proč chtěla, abych přijel. Třeba se chováš divně, změnil ses a ona chce, abychom navázali na staré časy.“
„Nové věci na staré nenavazují. Nové prostě přijdou po starých.“
Nigel se otočil z okýnka a pozoroval ubíhající továrnu.

***
„Promiň, že jdu pozdě. Nemohl jsem nastartovat, napřed v garáži a potom na křižovatce.“
Maia pokývala hlavou. Nebyla naštvaná, uražená, ani se neusmívala. Chovala se jako Maia. Rodro nevěděl, jestli zrovna tohle je vlastnost, kterou na ní obdivuje, ale to neměnilo nic na tom, jak jí byl fascinován.
„Přijel jeden můj kamarád.“
Maia zvedla oči.
„Jmenuje se Nigel, neviděli jsme se roky.“
„A to je dobře, nebo špatně?“
„Ani tak, ani tak. Prostě je tady. Neměli jsme si co říct už tenkrát, když jsme se viděli naposled, teď se to asi nezmění. Eilee chtěla, aby přijel.“
Ano, Maia zná Eilee. Lepší slovo – Maia ví o Eilee. Věděla o ní od začátku, ještě když s Rodrem nechodili do kaváren, čajoven ani do parku. Eilee tu zkrátka byla a Maia ji brala jako součást Rodra. Alespoň se tak tvářila, ale nikdy k tomu nic neřekla. Nedělají přece s Rodrem nic špatného. Tak si to aspoň říkal Rodro a Maia možná taky. Jenže to je jeden pohled. Je to jako při faulu v hokeji. Domácí protestují proti vyloučení jejich hráče, protože protihráč mu na hokejku sám šlápl a zakopnul, nebyl to faul. Ale hosté dobře vědí, že každý hráč je za svou hokejku zodpovědný, a faul to proto je. Teď záleží na rozhodčích. Rodro i Maia dobře věděli, že nedělají nic špatného, rozhodně nic, co se neslučuje s Rodrovým manželstvím. Navíc Eilee o Maie ví. Jenže Rodro taky ví, jak je mu s Maiou dobře a že Eilee neví, jak často s Maiou bývá.
„Tak s ním promluv,“ řekla po chvilce Maia trochu tišeji než jindy.

***
„Tenkrát bylo tenkrát a teď to neřeš. Neřeš to.“
„Ale když to nebudeme řešit, tak to tady pořád bude. Nedokážu se s tebou normálně bavit.“
„Dobře, tak co se tenkrát stalo?“
Rodro se odmlčel….Nestalo se totiž nic.
„Nestalo se nic, řekl Nigel. Chápeš? V tom to je. Nemáme co řešit, protože se nic nestalo. Byli jsme nejlepší přátelé a pak to skončilo. Budeme na to vzpomínat.“
„Skončilo? Už nejsme?“
„Ale to jsem neřekl.“
Rodro měl pocit, že to Nigel řekl a popřál mu dobrou noc.

***
Pípnutí se od leštěného stolu odrazilo až k Rodrovi.
Zase Rodréz.
„Řekni mu, ať se jde vycpat.“
„Je na lince dvě.“
Rodro došel k oknu, ale za sklo nedosáhnul. Na parapetu ležela velká mrtvá moucha. Uklízečka asi včera nesetřela parapety.
„To je pan Rodréz? Omlouvám se, že jste musel čekat. Nemám pro vás dobrou zprávu…“

Rodro zavěsil telefon a došel zpátky k oknu. Dnes moc práce neudělá, ten pocit už dobře zná. Oči sjely na mrtvou mouchu a pak se zase zvedly a zadívaly se na místo na okenní tabulce, kde moucha ještě před pár dny vypaseně seděla. Někdy při tom pohybu si Rodro vzpomněl na Rendala.
Rendal byl Rodrův student, když ještě Rodro pracoval jako učitel. Za skříní dělal Rendal kompost ze zbytků svačin a čekal, zda se rozdělí na čtyři základní živly, jak to tvrdil Empedoklés. V nestřežených chvilkách roztláčel po chodbě těžkou starodávnou sedačku, která tam byla umístěna pro pohodlí studentů. Naložil tři spolužačky a zkoušel, jak dlouhá je asi brzdná dráha vlaku.
Na Rendala se dalo vždycky spolehnout. Oba věděli, že jak Rendal odmaturuje, stanou se z nich dvou dobří přátelé. Jenže Rodro tam do maturity nevydržel. Přišla nabídka a nesla s sebou tu nechutnou svobodu dvou možností. Zůstat, nebo odejít. Rozhodnutí bylo na Rodrovi, přesně tak, jak to má být. Rodro se rozhodl a opustil těžkou sedačku klouzající o přestávkách po kameninové podlaze, opustil nemoderní kabinet, vysvětlování, testy, pomůcky, legraci o přestávce i oči jedné studentky, které si obzvlášť vážil. Pro lesklý stůl a mrtvé mouchy na parapetu. Bylo to rozhodnutí pro práci, kterou vždycky chtěl.

Rendal prý dodělal vysokou a začal pracovat na burze. Alespoň tak se to psalo v údajích o bývalých spolužácích na webových stránkách jejich třídy. Rodro se tam jednou tajně podíval. Zařídil si na to novou mailovou schránku s nerozluštitelným jménem a přihlásil se. Heslo bylo jednoduché. Rozhodně pro toho, kdo jejich třídu vídal kdysi prakticky denně. To byl jeden z mála okamžiků, kdy se Rodro cítil jako zbabělec. Většinou si dokázal vysvětlit, proč kterou věc udělal, proč se jak zachoval, jaký byl důvod. Ale tenkrát měl strach vrátit se k lidem, které dřív znal. Strach byl slabší než zvědavost, ale donutil ho aspoň změnit si jméno.

Rendal říkával „To už se tak stane.“ A Rodro si tu větu tenkrát zašeptal. Teď si na ni vzpomněl taky, ale nemohl přijít na to, k čemu se vztahuje.