Příznání

„Asi se mi budeš zase smát, ale tentokrát je to opravdu vážné. Já ti to, ale už musím říct.“ Posadil jsem se na posteli, rožnul lampičku a zadíval se upřeně na svou ženu.

„Já velmi dobře vím, že jsem poslední dobou moc divný.“

Kdo by to koneckonců měl vědět lépe než-li já. Přitáhl jsem si kolena k sobě, protože po mně přeběhla zima a přitom jsem pohledem náhodně zavadil o své staré bílé městské ruce. Schoval jsem je tedy raději pod peřinu. Docela se děsím toho, až na nich poprvé zahlédnu stařecké skvrny. A taky kůži na těle už mám svraštělou. Samozřejmě, že je to na hovno, ale tohle mě dnes trápí až druhořadě.

„Veroničko, posloucháš mě?"

zašeptal jsem, odtrhl pohled od své spící manželky a zadíval se do koutu ložnice, ve kterém nic nebylo. Nedokázal jsem se při svém přiznání dívat na svou životní lásku. Vnímal jsem, že moje žena pravidelně, až rytmicky oddychuje. Nemusím ji vidět, abych věděl, že vypadá stále stejně krásně, tak nádherně, jako tehdy když jsem si toho všimnul poprvé. I po těch letech má stále tu hebkou kůžičku, ty drobné prstíčky a nádherně voní. Nikdy jsem se jí nemohl dost vynačuchat. Taky je pořád pevná, kompaktní a nerozblemtaná. Měl jsem zkrátka štěstí. Veronika je ten typ ženy, která nikdy nezestárne. Ona se prakticky časem nezměnila. Je konstantní - tedy neměnná. Což je sice pojem relativní, ale v lidsky změřitelném období, čili v době, během které mi stála oddaně po boku, její vizáž prakticky nedoznala změn. Pousmál jsem se nad zjištěním, že by z ní jednou mohla být pohádkově krásná stařenka. Zíral jsem dál nepřítomně do kouta a pak jsem s ní začal vážně mluvit.

„Verunko, já sem se zbláznil.“

„Pořád s tím ve své hlavě bojuji, snažím se to odmítat, někdy nad tím i vítězím, ale více prohrávám, abych dnes definitivně poznal, že už nemám pro další boj sil a že nutně potřebuji tvoji pomoc. Strašně se za to stydím, ale já už to sám opravdu nezvládnu. Musíš mi pomoci.“

Na chvíli jsem se odmlčel.

„Myšlenky na smrt. Je to neuvěřitelně silné. Vím, že nesmím a taky vím, že nemám proč. Nemám jediný důvod. Přesto po tom šíleně toužím. Dlouho všechno ve svém životě hraji. V práci, s přáteli, se všemi lidmi kolem nás a dokonce čas od času i před tebou mám jen nasazenou masku. Já už ničemu a nikomu nerozumím. Nerozumím modernímu způsobu života. Přestal jsem ho chápat. Připadají mi všechny ty řeči stejné a pořád, jako kolovrátek dokola. Nevím proč tomu tak je. Snažil jsem se na to přijít. V mozku, jako už bych měl nadosah řešení. Stále mi však chybí malý kousíček k vyřešení. Už skoro chápu ten smysl. Už si na to šahám, ale pak mne to vždy vrátí zpět k myšlenkám na smrt.

Ještě než jsem zhasl lampičku, vytáhl jsem z pod peřiny ty své bílé městské ruce, ve kterých jsem pevně svíral břitvu. Neopatrně jsem přitom nohou zavadil o svou spící ženu. Beze slova se přesunula na mou polovinu postele a dala mi svůj zadeček do klína.

Na malou chvíli jsem zaváhal, pak ji položil jednu ruku na rameno, jemně ji k sobě přitisknul…