Kdo jiný, když ne ty?

Z tvých očí čtu nevyřčenou pravdu. Raději přivíráš víčka, abys mi v tom zabránil, ale na to je stejně pozdě. Je to tak ubohé. To už se nezmůžeš na víc, než na pozdrav? Mlčíš, jako bys mě chtěl tím tichem udusit. Nemám slov...a v duchu si nadávám, že jsem vůbec přijela. Tohle nemá smysl...
„Raděj jdi, už ti nemám co říct.“ Otáčím se a mlčky odcházím, ještě než to vůbec vyslovíš, abys věděl, že to bylo mé rozhodnutí. Ne tvoje! Cítím tvůj pohled v zádech. Myslíš, že brečím? Nebo snad doufáš? Ne, takovou radost ti neudělám. Kráčím hrdě a se vztyčenou hlavou. Dost bylo prázdných gest a polopravd, kterými jsi se snažil mě ovlivnit. Proč jsi mi vůbec volal? Proč jsi mě chtěl vidět? Měl to být výsměch? Dělá ti to takovou radost...poté, co jsi mě opustil? Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že bys snad chtěl napravit svoje chyby.
„Ona tě tolik milovala a ty ses jí takhle odvděčil?“ Ještě pořád ti nedošlo, co jsi udělal? Nešetřil jsi nadávky, ani rány. Bylo ti jedno jestli použiješ pěst nebo třeba činku. Nezastavila tě ani krev a nářky. Nezastavilo tě tvé vlastní svědomí...jestli ještě nějaké máš. Lačný po násilí jsi zapomněl na všechny zákony lásky, zákony lidství...A tohle ti mám odpustit? Jak?
„Proč pořád lžeš?“...mně, ostatním i sám sobě. Vytvořil sis vlastní svět a už sám pořádně nevíš, co je pouhým výmyslem. Co skrýváš? Co tě nutí takto jednat? Nebo už to ani jinak neumíš? Zřejmě sis myslel, kolik jen toho získáš...a zatím jsi jen ztratil.
„A co naše dítě?“ Nemůžu uvěřit, že jsi tak bezcitný. Jsi přece ten, kdo by měl jít příkladem. Kdo by měl být životním průvodcem, oporou a útočištěm. Kdo jiný, když ne ty? Místo toho...jsi pravý opak. Zdroj nejistoty, lží a probrečených večerů. Myslíš, že lístek k narozeninám tohle všechno spraví?
Neznáš mě...a já neznám tebe. Nejsem ta holka, které ses vzdal...a ty nejsi ten, koho jsem kdysi znala. Bylo by bláhové myslet si, že doženeš ty roky, které jsi promarnil, za jeden jediný den. Tak už se otoč, jdi svou cestou, kterou sis zvolil před léty a skonči tohle divadlo. Tady ti nikdo tleskat nebude. Jsi sám svým hercem i divákem. Nevěř, že je na tohle někdo jiný zvědavý.

Ve změti mých myšlenek mě přeruší něčí kroky. Jsou mi tak cizí a přitom vím, že směřují ke mně. „Nechoď pryč.“ Nechci se otočit. I přesto ke mně doléhá zvuk slov, které jsem z těchto úst ještě nikdy neslyšela: „Mám tě rád.“ Slyším lítost v hlase a otočím se za tím známým neznámým. „Na to už je trochu pozdě, tati.“