Labužníci

Proplouvají životem jako mrštné rybky. Neznají včerejšek ani zítřek. Přítomnost je tím, co je zajímá.
Problémy a strasti pro ně nejsou něčím, nad čím by se pozastavovali a brečeli. Berou je jako výzvy.
Snídaně je nezajímá, nemají na nic čas. Rádi si přispí. Do práce chodí o dvacet, třicet minut později.
Když si je šéf zavolá na kobereček a vyčítá jim jejich neschopnost a vyhrožuje jim, lehce se usmějí
a v tu chvíli je jim vše odpuštěno. Práci dělají s nasazením, milují vše co dělají a stojí si za tím.
Nenapadlo by je se na někoho zlobit, proto ani netuší, co je odpuštění. Nikdo neví, jak měli těžké dětství.
S nikým o tom nemluvili. Milují barvy, milují světlo a harmonii. Vnímají souznění a propojení všech smyslů.
Opíjí se vínem. Ne alkoholem v něm, ale jeho svobodou. Cítí ji, slyší ji, vidí ji, dotýkají se jí a můžou ji
ochutnat. Usínají s obavami o druhé, nikdy nepřemýšlí o vlastním osudu.

Jsou dva- on a ona. Hodí se k sobě, jsou jediní svého druhu. Milují duhu. Žijí v dluhu. Pravděpodobně se nepotkají.
Ale je to nezajímá. Jsou totiž...labužníci.