Loterie

Seděl v nové práci. Kancelář dýchala lehkostí, byla přímo stvořená pro něj. Usmál se. Nalil si do oblíbeného keramického hrnku černou kávu a dal se do vybalování věcí z krabice. Udělal dobře, že poslechl radu své známé. Tohle byla opravdu dobrá firma s lukrativními nabídkami i pro takového člověka, jakým byl on. Ani nečekal, že všechno půjde tak hladce. Na pohovor si vzal svůj nejlepší hnědý oblek a oranžovou košili. Šéfová ho přijala s úsměvem na tváři, což podle něj už něco u tak hezké ženy znamenalo! Po otázkách na jeho nedávno ukončené vzdělání přešla k dotazům typu: proč chcete právě u nás pracovat, co si od profese literárního stylisty slibujete, apod. Šéfová byla opravdu příjemná ženská i na pohled. Štíhlá postava, blond vlasy s přelivem, slušivé cudné kostýmky. Nemohl si stěžovat. Budoucí kolegyně a kolegové, které prozatím potkal na chodbách, schodišti, či ve výtahu, se na něj vždy usmívali a očima ho vítali v novém zaměstnání. Vyndal si z krabice lepenku, nůžky, jednu nádobku plnou propisek a zvýrazňovačů, druhou plnou zatím nepoužitých tužek s gumami na konci, fotku jeho rodičů z Řecka, podložku pod hrnek a dnešní výtisk novin.
Ozvalo se klepání, automaticky odvrátil hlavu od titulní strany výtisku. „Ťuk, ťuk, můžu dál?“zeptala se jeho nová spolupracovnice. Této mladé dámy s kaštanovými vlasy si všiml už včera. Sdílela s ním oddělení životopisných a autobiografických textů.
„Jistě, jen pojďte a ničeho se nebojte.“usmál se na ni a pokynul ji, aby vešla.
„Jestli dovolíte, přinesla jsem vám sem něco na zkrášlení.“a vtiskla mu do ruky květináč s mladým fíkusem. Rozesmál se a položil si ho na stůl přesně za fotku jeho rodiny. Na levé straně stolu v rohu se bude krásně vyjímat.
„Čemu se smějete?“oplatila mu nejistým smíchem.
„Že si budeme perfektně rozumět.“chlácholil jí.
„Myslíte?“optala se nedůvěřivě s náznakem strachu.
„Určitě. Čtete mi myšlenky a to se ani neznáme. Nějakou kytku jsem si sem chtěl taky donést, ale dneska bych to spolu s tou krabicí nepobral. Ušetřila jste mi práci. Navíc bych ani takový pěkný stromek mezi stovkami dalšími nenašel. Můžu vám to nějak oplatit?“s ní si opravdu budu rozumět.
„No, já nevím. To nemusíte, vždyť je to jenom kytka.“šveholila stydlivě.
„Sice je to „jenom“ kytka, ale to ničemu nebrání. Kam se tady chodí na obědy?“zeptal se se zájmem.
„Zaměstnanci většinou chodí dolů do kantýny, anebo pak různě po restauracích. Ovšem myslím, že je to zbytečné, dole vaří opravdu výborně a za přijatelné ceny. Navíc to není daleko a prostředí nevypadá pro změnu jako školní kuchyně.“podotkla moudře.
„V tom případě vás rád vezmu na oběd dolů.“výborně. Není nad to mít dobré vztahy. Tady se mi skutečně líbí.
„Dobrá.“usmála se, moc jí to tak slušelo. Bledý obličej vynikl, hnědé oči se rozzářily a růžové rty odhalily srovnanou řadu bílých zubů.
„Sice to nerad říkám, avšak znovu děláte laskavost spíše vy mě.“vstával a bral si lehký hnědý svetr. „Musel bych obědvat sám, teď strávím polední pauzu v milé společnosti. Ještě tu nikoho neznám, jsem tu první den, když nepočítám pohovor.“
„To přeci není žádný problém, já vás cestou provedu všemi odděleními. Neznám to tu za ty tři měsíce ještě úplně dokonale, ovšem základní informace se ode mě dozvíte.“

Za polostaženými stříbrnými žaluziemi se pomalu stmívalo. Opřel se pohodlně do kolečkového křesla, položil ruce na dřevěný stůl a šťastně si povzdechnul. Rozsvítil lampičku a konečně se dostal ke své denní porci novin. Až do poslední minuty nebyl čas, musel vybalovat, seznamovat se s lidmi, prostředím, prací každého a s prací svou. Nyní měl právo na odpočinek, než půjde domů. Prolistoval první stránky, rubriku politiky, dění ve světě, přečetl si dva fejetony a pak zabrousil na zadní strany s inzeráty. Z textu vyskakovala různá slova o nabídkách práce, domů, brusek, poštovních známek a harampádí všeho druhu. Ty nabídky, které ho svým obsahem zaujaly, si přečetl, popřípadě zakroužkoval. Ne, že by sháněl motorovou pilu, dělal to čistě pro obsah a formu dané nabídky. Sám pro sebe se zabýval tímto podivným koníčkem už dlouho. Mapoval na sobě a na ostatních, pokud se mu to tedy podařilo, jaký vliv má na dotyčného ten a ten typ reklamy v novinách. Ty v televizi a rádiu odmítal. Přeci jen se zabýval psaným slovem a ne nějakými odrhovanými řečmi. Otočil list. Do očí ho udeřila jedinečná příležitost. Na předposlední stránce byla vyhlášena jakási soutěž o nejlepší zaslaný článek, povídku, reportáž, či cokoliv jiného. Přečetl si pravidla shrnutá ve třech větách, zavřel noviny, zvedl ze země brašnu s notebookem, vyndal ho, zapnul a dal se do psaní.

„Tak jak se vám u nás prozatím líbí, pane Šik? Máte nějaké stížnosti, připomínky, někdo se vám nelíbí…?“
Seděl už potřetí za jeden měsíc v ředitelně. Blonďatá šéfová s přelivem se na něj mile usmívala zpoza stolu a hrála si s umělými nehty. I když vypadala jako prototyp blondýnek, její intelekt se nedal popřít. Firma pod jejím vedením slavila letos už druhé výročí, což je v téhle době docela úspěch, nato že začala od píky. Asi má prostě dobrý přístup k zaměstnancům. A hlavně si je dobře vybírá.
„Stížnosti? V žádném případě, zatím se nevyskytly větší problémy. Zabydluji se, Alena mi pomáhá, jak se dá. Prostředí rozhodně nedrážní moje nervy, je tu klid, který k nějakým úpravám potřebuji. Co víc si přát?“usmál se na ni. Abyste si nemysleli, on byl velice usměvavý člověk. Měl to prostě zakódováno v povaze.
V náprsní kapse mu brněl mobil. Vypnul si pro jistotu zvuk, ovšem stejně bylo v nastalé odmlce slyšet, že se po něm někdo dožaduje.
„Jen si ten hovor klidně přijměte. Stejně mi toho víc už asi neřeknete. Jsem ráda, že jste spokojen a to prozatím stačí.“pokývala na něj šéfová. On se odporoučel za dveře a zamyšleně přemýšlel nad tím, kdo by mu mohl volat. Matka? S tou se přeci uvidí večer doma. Honza? Hm, to ne. Ten byl na cestě po Americe. No, necháme se překvapit.
Neznámé číslo. „Prosím?“optal se slušně.
„Dobrý den, mluvíme s panem Petrem Šikem, prosím?“
„Ano. U telefonu.“

„Jóóó!!!“vlítnul do kanceláře k šéfové jako velká voda, zvednul ji z křesla a tancoval s ní dokola po kanceláři. Ani nestačila nic říct, hlas se jí zadrhl v krku. Zírala na svého zaměstnance a po chvíli se radostně smála s ním, aniž by věděla, proč má takovou radost. Chvíli si tedy říkala, jestli by ho neměla pohoršeně okřiknout, nakonec si to však rozmyslela. Pustil ji, omluvil se a vlítnul do kanceláře k Aleně. Tam se opakoval stejný scénář. Sledovala ho totiž za účelem zjistit, proč má její nový podřízený takovou radost.

„A co si budete přát s těmi penězi udělat, pokud to tedy není moc soukromá otázka?“ptal se ho reportér z jeho oblíbeného denního tisku.
„Chci se porozhlédnout po nějakém bytě, přeci jen už je na čase, abych nechal svou matku žít v klidu.“zasmál se.
„Tedy budete vylétat z hnízda?“mrknul na něj spiklenecky muž oděný v černém krátkém kabátě, který si celý rozhovor poznamenával na diktafon.
„Nějak tak.“
Smích.

Splnil se mu sen. Stál ve svém novém bytě a přemýšlel nad tím, jak si ho zařídí. Posadil se doprostřed pokoje na severní straně obytného komplexu, zavřel oči a fantazíroval. Před ním vyvstávaly obrysy. U pravé stěny směrem do středu bude manželská postel s červenými potahy. (To, kdo v ní bude spát kromě něj, zatím neřešil). Kostra postele nebude kovová, ale ve stylu světlého dřeva. Nic chladného, jen teplé odstíny. Ve stejném duchu bude viset nad postelí police s knihami a kytkou a nad policí ten obraz západu slunce u moře, co mu matka tolik vnucovala, když se jí zmínil o vlastním bydlení. Hm. To vůbec není špatný nápad. Jak dál. Vedle postele nesmí chybět malé noční stolky se stříbrnými lampičkami a radiobudíkem. Stačí jeden, na druhém bude květina. Přímo pod oknem by mohlo být křeslo, aby se dalo koukat ven na zeleň v parku a střechy ostatních domů. U pravé stěny by mohla být šatní skříň, knihovnička a nějaké ty nezbytné poličky. Stěny vymaluji taktéž tou samou sytou růžovo-červenou, koberec položím zelený.

Někdo na něj volal, hlas přicházel z ohromné dálky. Kde? Co se děje?
„Petře. No tak! Vstávej. Snídaně už je na stole.“
„Mami?“
„A kdo jiný by to asi byl?“Strachovala se jeho maminka.
„Málem jsi zaspal! Do práce chodíš teprve týden a už abych tě musela vyhánět z postele! Že se nestydíš, tohle jsem dělala, když jsi chodil do školy jako kluk a ne teď.“vykládala mu maminka lehce rozčileným tónem od kuchyňské linky. Její malá postava sotva dosahovala hlavou k horním poličkám. Když chtěla něco vyndat, musela si přisunovat židli.
„Mami, děkuju, že jsi mě vzbudila. Rozhodně se to nebude opakovat.“
Ještě ten den odpoledne seděl v práci s hlavou v dlaních. Dostal akorát první pořádnou zakázku, kterou musel prozkoumat do konce tohoto týdne. Věděl, že to zvládne. Nyní už však má po pracovní době. Vyndal z brašny svůj denní příděl novinových článků, listoval a četl. Na předposlední stránce našel jednu úžasnou reklamu, která ho zaujala hned na první pohled. Přečetl si třemi větami sepsaná pravidla soutěže, zapnul notebook, přitáhl si ho blíž k sobě, loknul si černé kávy a dal se do psaní.
Že by?