Život je děvka...

Je noc. Venku tma a klid. Oblohu kryjí těžké sněhové mraky, ze kterých hustě sněží. Z dálky je slyšet hukot sanitek a nákladních aut, zemí otřásá projíždějící metro. Noční Praha dokáže být nádherná...
Zapomenutou uličku osvětlují plynové lampy a jejich modravé světlo se odráží od zaprášených oken vylidněných domů, které jsou již půldruhého roku připraveny k demolici. Kolem je mrtvo.
Jdu a nevím kam. Potřebuji si pročistit hlavu, utřídit myšlenky /zvláště ty pochybné a silně nemravné/. Dlouhá sukně za sebou nechává mělkou stopu, a podrážky těžkých bot zabíjí sníh. Dojdu na konec uličky, zastavím se /ne, že bych přemýšlela, kam dál, jedná se pouze o automatickou činnost/ a pak vyjdu směrem k mostu. Nevím, který z těch milionů mostů přes Vltavu to je, ale nejspíše ten jediný zapomenutý...A tam se to stalo...
Stála tam Ona. Ano, Ona s velkým O. Dívka v krátké sukni a černých bordelkách, těžkých botách a krátké rozepnuté bundě... Všechny mé myšlenky byly ty tam. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na ni... Byla v celé mé hlavě, v každé buňce, v každém nervovém vlákně...
Otočila hlavu a probodla mě svýma čokoládovýma očima. Úplně jsem zkameněla. Jako ve snu jsem došla až k ní a pohladila ji po havraních vlasech, které jí sahaly až k pasu. Nic neříkala, jen se ke mne naklonila a políbila mne na tvář. Konečně jsem byla s to se pohnout. Zamrkala jsem a můj tep se zrychlil na maximum. Srdce mi málem vyletělo z hrudního koše a já se topila v jejích očích. Nemohla jsem nic dělat. Najednou bylo všude strašné horko, a sníh kolem začal tát. Naše rty se opět setkaly, ale tentokrát to nebyl jen letmý polibek… Netrvalo dlouho a obě jsme ležely nahé na chladné zemi, uprostřed zapomenutého mostu a milovaly jsme se. Snad celou noc.
První, co jsem ráno viděla, byla její dokonalá postava, klečící u mé hlavy. Cítila jsem její něžnou dlaň, jak mě hladí po vlasech a její sladké rty šeptaly nějaká slova, kterým jsem nerozuměla. Pak se zvedla a zmizela mi ze zorného pole. Zavřela jsem oči. Když jsem je opět otevřela, stála nade mnou s jednou nohou v těžké botě na hrudníku a do tváře mi mířila hlavní pistole. Nechápala jsem, co se to děje. Vrhla jsem na ní vystrašený pohled zrovna ve chvíli, kdy drobná ručka zmáčkla spoušť.
„Život je děvka.“ Byla poslední slova, která jsem slyšela…