Je na světě dost lásky?

Jednoho mimořádně ošklivého deštivého dne se narodila jedna mimořádně roztomilá světlovlasá holčička. Bylo to stvoření opravdu miloučké, na každého se smála a tak jí každý měl rád. Nejradši ze všech jí ale měl tatínek s maminkou – proto se na ně vždycky smála víc než na ostatní.
Když tahle světlovlasá holčička trochu povyrostla, byla jenom samá radost: tuhle úsměv, támhle slušný pozdrav a vždycky veselá nálada. Nejveseleji jí ale bylo vždycky před spaním, když si za ní lehla maminka do její maličkaté postýlky, hladila jí po těch světlých vláskách a holčička tak mohla usnout stulená pod peřinou s maminkou za ruku.
Její maminka byla tuze krásná: ty ruce měla vždycky hebké jako ze sametu a holčička se převelice ráda dívala do jejích hlubokých, láskyplných očí. Maminka taky uměla krásně hrát na klavír (to měl zase moc rád tatínek) a její prsty potom vždycky zvláštně voněly. A když se začala na klavír učit i malá holčička, voněly jí prsty taky tak. A tak měl tuhle světlovlasou holčičku opravdu každý rád – vždyť kdo by neměl rád takového šikovného andílka!
Jednoho dne však přišla holčička domů a moc jí bolelo bříško. A bolelo i druhý i třetí den, i když jí na něj maminka mockrát dala pusu. Zajeli tedy i s tatínkem za panem doktorem. Ale ten že prý mají jít za jiným panem doktorem. A ten zas, že on neví co s tím, a že nejlepší pan doktor v okrese teď neordinuje. Čekali a čekali, až přišel ten nejlepší pan doktor. A opravdu, tenhle pán měl určitě ze všech nejbělejší plášť, nejchytřejší hlavu a taky největší pleš. To je asi z těch vědomostí, pomyslela si dívenka. A jak se koukala na tu jeho velikou pleš a bílý plášť, ani neviděla, jak moc bílá je maminka s tatínkem.
Tenhle pan doktor byl vážně zvláštní. Starostlivě jí pohladil po blonďatých vláskách a holčička se jenom zatetelila, poněvadž tenhle pan doktor měl taky obrovsky velké ruce a to jí přišlo mimořádně srandovní. Ale jsme tu přeci kvůli bříšku, připomněla maminka, takže honem do práce. A jak byl ten plešatý pan doktor zvláštní, tak se jí vůbec nekoukal do krku a nechtěl po ní žádné „áááá“ (jako ti doktoři v zažloutlých hábitech), ale opravdu jí prohmatával bříško a to holčičku bolelo. Začala tedy pofňukávat a panu doktorovi se udělala na čele hluboká vráska.
Když se všichni vrátili domů, bylo holčičce zase hej a na bříško si ani nevzpomněla. To bylo až později, když se moc a moc naběhala a určitě taky proto, že jedla málo vitaminů, i když vitaminy má jíst přece každý a ona tu mandarinku vždycky nechá. Bříško bolelo a mámina pusa už zase neléčila. Od té doby už holčičku bříško trápit nepřestalo, i když mandarinku vždycky snědla celou a nenechala z ní jediný vitamin.
Tatínek tehdy přišel domů celý ustaraný, zavolal si maminku, vzal dívenčin nejoblíbenější kapesník s růžovým velbloudem a na moc dlouhou dobu se s maminkou zavřel v pokoji. Holčička si ale nedělala starosti, radši si udělala dva cůpky, jako nosí Pipi punčochatá. Když maminka pořád nevycházela, vzala si i její oblíbenou růžovou rtěnku a jako opravdová slečna si namalovala růžově celé tváře. Tak je to správně, řekla si, teď už si tatínek nebude dělat starosti, že jsem celá bledá.
Až když si blonďatá Pipi (jako správný bobr) čistila zuby, vyšla maminka s tatínkem a oba troubili do kapesníků, a maminka zrovna do toho jejího oblíbeného. Ještě že maminka slíbila, že toho růžového velblouda zase vypere, poněvadž obklady s ním byly na to zlobivé bříško zaručeně nejlepší.
O pár večerů později holčička opravdu potřebovala toho růžového velblouda, ale protože ho maminka nevyprala, nemohla se do něj holčička ani vysmrkat, ani ho namočit do vody a udělat obklad. Tak jenom tiše plakala a držela maminku za ruku. Tatínek mezitím s někým mluvil přes telefon a pak zase s někým jiným a pak zmizel a než se vrátil, bylo děvčátku líto, že tu není s ním a s maminkou, která určitě zase hrála na klavír, poněvadž jí voněly prsty.
Na druhý den nešla světlovlasá holčička do školky. A nešla ani na třetí, ani na čtvrtý, ani na pátý, protože byla doma a nejčastěji ze všeho byla se svým růžovým velbloudem. On už byl vlastně skoro bílý, jak ho maminka pořád prala. Jenže ona ho měla ráda, i když už nebyl růžový a byl zmuchlaný. „To přeci nevadí, maminku s tatínkem mám přeci taky ráda, i když už poslední dobou nejsou vůbec růžoví a vypadají taky zmuchlaně, jako ten velbloud.“
Když už byly velbloudí obklady k ničemu a chudák velbloud sněhový (tak mu světlovláska říkala kvůli té jeho nové barvě) se roztrhnul, vzala jí maminka za jednu ruku, tatínek za druhou a jeli zase k tomu panu doktorovi s velkýma rukama a ještě větší pleší. Holčička už se skoro těšila, toho pana doktora už dobře znala a on se na ní vždycky zpod té veliké pleše doširoka usmál. Ale tentokrát nikde neviděla ten nejbělejší plášť ze všech, zato se na ní moc pěkně usmála slečna sestřička a vzala jí vesele vymalovanou chodbou do pokoje s dalšími dětmi.
Někdy na jaře, když opravdu krásně svítilo sluníčko a kvetly šeříky, chtělo si děvčátko jít hrát ven. Žmoulalo si nervózně prsty, když se chtělo zeptat maminky, protože maminka to skoro určitě nedovolí. Že prý je to moc veliká námaha, že by se holčička mohla moc unavit a že to tedy nepřichází v úvahu. Pak se holčička podívala na ošklivou jizvu, co teď má na břiše. „To je všecko jenom kvůli tobě“, vztekala se na ní dívenka a doufala, že když rychle zavře a otevře oči, že už tam ta jizva nebude a ona se bude moct naučit plavat, přesně jak jí to tatínek kdysi slíbil. Ale jizva tam pořád byla a holčička si kvůli ní zase nemohla jít hrát ven s ostatními dětmi.
Dívenka se na ty voňavé šeříky opravdu moc chtěla podívat. Jenže brzy zjistila, že vyběhnout schody není vůbec taková sranda, jako bývala, a tak se na ty krásné kvítky koukala jenom z úžasně bílé nemocniční postele. A když se nekoukala po šeřících, koukala se malá světlovláska většinou do televize. Nejradši s ostatními dětmi, protože to byla vždycky legrace, ale i maminka se s tatínkem občas smála, až jí po tvářích tekly slzy. Hnedka si je ale utřela, jako by se za takové veselí styděla. Někdy vypadala maminka i smutně, z toho si ale holčička nedělala hlavu, poněvadž u těch nemocničních postelí vypadala smutně většina maminek, přišlo jí to skoro normální. Měly by jíst víc vitaminů, aby měly červené tváře a mohly se smát od ucha k uchu.
Poslední jarní den se holčička rozplakala. Ten den totiž odkvetl jediný šeřík, který byl ještě vidět z jejího okna. Řekla to tedy tatínkovi, protože jí bylo moc líto, že už všechny šeříky odkvetly, poněvadž takový šeřík je kytička opravdu krásná a ona si k ní letos ani nepřičichla a bude muset celý dlouhý rok čekat, než ty šeříky zase vykvetou. A co když za rok už nevykvetou tak pěkné a veliké? Tatínek bůhvíproč stisknul rty a honem se zvednul, vůbec se nestaral, že se maminka koukala trochu ustrašeně. Až za moc dlouhou dobu, kdy se holčičce vážně už chtělo spát, tatínek přišel a měl v ruce překrásný trsík šeříku, jako z těch nejlepších omalovánek. Škoda, že už vůbec nevoněl.
Jednoho mimořádně ošklivého deštivého dne, zrovna tehdy, kdy se na děti přišel podívat zdravotní klaun s červenou bambulí na nose, holčička umřela. Tatínek se chytil za srdce a maminčiny překrásné oči se zalily těmi nejsmutnějšími slzami, jaké jenom může svět vidět. I ta milá slečna sestřička tiše smrkala do kapesníku. Pak ale znovu povlékla tu sněhobílou postel a s usušenýma očima vítala novou světlovlasou pacientku.
Jenom maminka se za celý svůj dlouhý život už nikdy doopravdy neusmála.

Je na světě dost lásky? Zvláštní otázka. Vždyť jediná maminka s laskavýma očima umí milovat tolik, jako celý svět může nenávidět. A maminku máme přece každý...