Banalita

Lucie se upřeně zadívala na svoji nejlepší kamarádku – Marcelu. Nechápala, proč ji neodpustila takovou banalitu, jako bylo pozvání na večírek, na který ovšem Marcelu nikdo nepozval. Udělala z toho hotové peklo. Kluci ji najednou začali zvát na všechny narozeninové párty a mejdany. O Lucku se už nikdo nezajímal. Nikdo se jí nevěnoval. Nikdo ze třídy se s ní nebavil. Aby taky jo! Její bývalá nejlepší kamarádka, Marcela, byla bohatá, hezká, opečovávaná. A stejně tak velká mrcha! Lucka se vrátila myšlenkami do hodiny češtiny. Zdálo se jí, že čas ubíhá nepřirozeně pomalu. Její oči sklouzly na její znetvořené ruce. Ty zdobily nehezké modřiny, podlitiny a jizvy. Některé si udělala sama, jiné měla od rukou spolužáků důsledkem silně stlačené kůže na těch svých. Měla život ráda, ale dál už nemohla. I když nerada, žiletkou na svých rukou tvořila naprostá umělecká díla. Byla na sebe hrdá. Dokázala ovládat svou bolest. Nikdy jindy nic podobného nezažila. Byla pánem svých pocitů, bolestí i úlevy. Nikdo si ničeho nevšiml, byla ráda. Ještě by se mohlo stát, že by jí vzali to jediné na čem jí alespoň trochu zaleží.

,,Napíšeme si diktát“ prohlásila učitelka. „Můžu jít na záchod“ přihlásila se Lucka a v ruce svírala ostrou břitvu žiletky. Nemohla to vydržet. Pomalu si začínala uvědomovat, že je na této úchylce závislejší, než když s tím poprvé začínala. „Tak dobře, ale rychle“ povolila jí třídní učitelka s dobrým úmyslem. Lucka se zvedla a už si to štrádovala liduprázdnou chodbou k dívčím toaletám.

Žiletka se zabořila do dívčiny bledé dlaně. Lucka pociťovala úlevu. Papírovým kapesníkem setřela kapající červenou tekutinu a vyhodila krvavý kapesníček do odpadkového koše. Musela se rychle vrátit do třídy. Přece jenom jejich učitalka byla až nadmírně moc všímavá i těch nejmenších detailů. Zatla dlaň v pěst, aby si nikdo ničeho nevšiml. Byla příliš dobrá podvodnice. Nikoho ani nenapadlo, že by ta malá bezmocná Lucka mohla něco takového dělat. Byl by to pro ně jako zlý sen.

,,Lucko“ vypravila ze sebe na konci hodiny učitelka „potřebuji si s tebou promluvit, můžeme jít do kabinetu.“ „No, tak jo“ odvětila Lucka s nepříliš dobrým pocitem. „Vezmi mi prosím ještě sešity“ poprosila ji učitelka. Vtom si všimla čerstvé rány na dívčině dlani. Přinutila se mlčet – alespoň pro tuto chvíli.

,,Lucko,“ začala zvolna učitelka, stojící opřená o stěnu svírající pravý úhel s okenním rámem „všimla jsem si, že se v poslední době chováš nějak jinak, zvláštně, a také jsem si na rozdíl od ostatních všimla těch ran na tvých rukou.“ Lucka schovala své zohavené horní končetiny za záda. „Ty mi k tomu nic neřekneš?“ optávala se, ale Lucka stále stála na měkkém koberci uprostřed kabinetu češtiny s očima sklopenýma k velkým pestrobarevným obrazcům, zdobící pokrývku podlahy. „Já na to nemám co říct“ zalhala celkem přesvědčivě. „Kdyby sis o tom chtěla někdy se mnou promluvit, víš, že jsem ti k dispozici“ ukončila rozhovor učitelka. „Děkuji“ rozloučila se Lucka a otočila se ke dveřím, vedoucím na školní šedivou a nudnou chodbu.

,,Sešli jsme se tu v hojném počtu“ začal smuteční proslov muž v černém obleku „uctíme památku naší dcery, vnučky, neteři, kamarádky Lucie Brownové. Dovolte mi jen pár slov“ muž si odkašlal a pokračoval „Její krátký, i když zajímavý, život skončil dne 7.3. 2008 pádem z mostní konstrukce.“ Jejjí učitelce se zaleskly oči a průhledné krůpěje slz začaly dopadat na zem. Dokonce i Marcela, jakoby mávnutím kouzelného proutku, změnila svůj názor a i její slzy pomalu dopadaly na podlahu.

Ano, Lucie nevydržela nápor, a proto se rozhodla tímto způsobem. Nikdy toho nelitovala. Byl to ten nejkrásnější okamžik jejího života. Letěla. Čerstvý vzduch si pohrával s jejími vlasy. Letěla. Letěla, letěla... ale její křídla ji neunesla...