Cizinec doma

Vážně bych už měla jít spát. Jenom zbytečně ležím v posteli a nemůžu se vynadívat na ten vysoký strop. Červený jako krev. Mám chuť jít ven a jen tak se brouzdat prázdnýma ulicema. Odněkud vytáhnout cigaretu a sirky. Ne ne, jste na omylu, nepotřebuju nikotin, chci si jen užívat ten pocit kdy do sebe vtáhnu bílý kouř a sleduju jak pomalu vyplouvá i se vším špatným ven. Chtěla bych sedět na chodníku se sklenkou vína v ruce a pozorovat mravence, kteří si udělají půlnoční obcházku kolem mé podrážky. Jsem rozmazlený fracek v moderním světě. Co dělat, když si to člověk jednou za čas uvědomí? Nic mi nechybí, mám přátele a rodinu, která mě miluje, netrpím hladem a mám svůj domov. Co ta holka ještě chce? Chce být tak zoufale svá, ale když se tak někdy zachová, nesnese zvědavé pohledy. To co se dřív odvážila někomu říct, to se dnes bojí i napsat. Co to v sobě dusí? Aha, už vím, ty její vymyšlené přízraky, ty výplody nekonečné fantazie, které se tak urputně snaží dostat na povrch. Ne, na tohle jí neskočím…

Je horko, sednu si do otevřeného okna a bosé nohy vystrčím světu. Jednou po druhé bouchám do špinavé zídky. Bydlím ve starém poschoďovém bytě, kde se zastavil čas. Sleduju lidi, kteří si cestu z práce krátí přes park před domem.
„Taky jsem tu kdysi sedával.“
Otočím se a uvidím známou postavu. Je oblečený staře, ale slušně. Nosí oblek s vestou. To se mi na něm vždycky líbilo.
„Opravdu? Já tu sedávám ráda, provětrám si myšlenky.“ Cítím jak se usmívá.
„Jsi ještě mladá,“ řekne vřelým, jakoby otcovským hlasem.
„Kolik by vám bylo let?“
„Jak to myslíš?“ Jeho hlas zní trochu popuzeně.
„Promiňte. Nechtěla jsem se vás dotknout.“
Postava se trochu nahrbí. Nevidím mu do očí. Dívá se na své dlouhé hubené prsty. Po dlouhé odmlce konečně promluví a mně se oddechne.
„Už je to skoro jeden a půl století.“

Nedíváme se na sebe, ale oba víme, že ten druhý je v pokoji. Je to zvláštní když tu není. Člověk by si řekl, že se mi uleví, ale naopak. Cítím se opuštěná. Sama. Nedokážu si představit, že bych byla v jeho situaci. Asi bych se zachovala stejně. Náš balkon je vysoko a stát na něm a nemyslet na tu výšku je těžké. A co teprve ta kombinace balkon a nekonečný smutek ze ztráty milované dcery. Lesknou se mi oči.

„Je mi to líto.“ Nemůžu uvěřit, že mu to říkám poprvé.
„To mně ne, já ničeho nelituji. Nemyslete na takové věci. Já raději půjdu.“
„Neodcházejte ještě.“ Zase mi bude smutno.
Otočím se. V pokoji nikdo není.

„Zatím nashledanou Klárko.“