Tichá pošta

Přistoupil do jakéhosi vytvořeného kolektivu, nezván a neznám. Přesto hned na první pohled zaujal. Byl to jakýkoli člověk, který jede odpoledne z práce, z pochůzek, ze školy, či z návštěv bůhví kam. Přesto na něm bylo něco zvláštního, co nedalo klidu. Hlava třeštila, jenomže oči pořád zalétávaly k tomu velikému neznámému, tak blízkému a přitom vzdálenému. Vnesl dovnitř atmosféru události, něco kolem něj poletovalo. Jako by to snad měl napsané v mladistvé a hezké tváři.
Stál tak ležérně zapřen, aby ho náraz metra neodmrštil na vedlejší sedačku. Dvě černé cestovní brašny odložil k nohám. Nezapřel si je mezi ně, jako to dělá většina. Klidně si nechal nakukovat do útrob svých zavazadel. Jeho hlasitě hrající sluchátka se naprosto neshodovala s oblečením, jímž by dokázal reprezentovat dost dobře obchod s pánskou elegantní módou. Černá vestička, bílá košile, upnuté černé kalhoty, to vše jen podtrhávalo originalitu.
V jednu chvíli zaštrachal v tašce a vytáhl poměrně drahý fotoaparát. Něco s ním prováděl, snad fotil. Koho? V metru? Jeho úhlu natočení odpovídal hlouček lidí u prvních dveří. Snad někdo odtud si mohl vyžádat jeho pozornost. Pak se zjevila, světlovlasá žena u prvních dveří. Možná ona, leč všeobjímajícím pohledem si nemůže být nikdo jist. Třeba směřoval jinam. Po krátkém štelování fotoaparát zase zandal a věnoval se monotónní cestě. Několikrát si změnil píseň a pak se z nudy otočil na druhou stranu než doposud.
Zrak zalétl k mladé stojící slečně ani ne metr vzdálené. Bude to ona. Předmět zvláštní události, jakákoli spřízněnost těchto dvou neznámých nebyla patrná. Dívka se oblékla do černé, která výrazně kontrastovala k jejím blonďatým vlasům, ta smuteční barva jen podtrhávala štíhlost postavy. Oba dva měli něco společného. Hlasitou hudbu. Ta její kupodivu přehlušovala tu jeho. Nejspíš to byl první podnět, jak si jí v davu unavených lidí vůbec všimnout.
Chvíli zalétal očima vzhůru, jindy sjížděl dolů. Nejspíš hodnotil. Pak se podruhé sehnul ke svým taškám a vylovil propisku. Ze zadní kapsy na kalhotách vytáhl vizitku, obrátil ji a začal psát. Jako první napsal pár číslic. Poté doplnil pár slov úhledným rukopisem. Když dopsal, pohlédl na slečnu a čekal. Minula jedna stanice, vzal si své věci a přiblížil se ke dveřím. Když metro brzdilo, uchopil do pravé ruky své věci, které předtím znovu nešikovně položil přímo ke dveřnímu prostoru, a vizitku přendal do levé. Teď to muselo přijít! Ten podivný okamžik. Napětí se zhmotňovalo. Všimla si ho? Ano, posledních několik sekund před zastavením ji upřeně pozoroval. Každého by přeci uhrančivé oči neznámého člověka znervózňovaly!
Dveře se otevřely. Prokoukl jimi ven, naposledy se otočil na postávající slečnu a beze slov jí předal vizitku. Jejich ruce se na chvilku střetly, oba mířily ke stejnému bodu. Slečna přijala vizitku, jako by se nic výjimečného nedělo.Vystoupil. Prohlédla si její přední stranu, otočila ji, zhlédla pár slov a ten kousek papírku zastrčila do kapsy u kalhot. Pečlivě zkontrolovala, jestli jí ten střípek tajemství leží, kde má a dál bloudila ve svých myšlenkách.
Jen tajemný letmý úsměv se mihl po tváři. Snad známka, že tohle nebyl pouhý sen.