óda na život

Řízneš se. Krev pomalu stéká po tvé bílé kůži…

Slunce svítí. Krásně prohřívá tvoji dušičku. Dušičku ze zimy tak zmrzlou. Ještě víc nastavíš své tělo paprskům a spokojeně zavřeš oči. život je někdy tak krásnej. Úžasnej. Bájovej - prostě špičkovej. Teď už to víš. A seš za to ráda.
Chytneš ho za ruku a hodíš k němu americkej úsměv. Opětuje ho a ruku ti stiskne. Jemně. A přece pevně. Dal ti najevo, že tě nehodlá pustit. Nikdy. Usměješ se ještě víc, sama překvapená tím, že to ještě vůbec de.
Trošku se ti vyhrne rukáv. Pohlédneš dolů a přes obličej ti přelítne stín. On si všimne a vědoucně se usměje. Přitulí se k tobě a rukou ti zvedne bradu. Láskyplně mu rozcucháš vlasy a pořádně ho obejmeš. Nemusíte nic říkat, oba to víte. Oba to cítíte.
Zvednete se a pomalu kráčíte lesem. Kráčíte po sluncem zalité cestě. Všechny stíny dopadají na druhou stranu.

Řízneš se. Krev pomalu stéká po tvé bílé kůži ...
Kolikrát už jsi mu říkala, že nemáš pro vaření vlohy?!