Já a nemoc

„Mami, přines mi prosím tě čaj“ volal jsem ze svého pokoje, respektivně postele. Před dvěma dny si na mě počkala chřipka, skočila na mě, a ne a ne se pustit. A tak jsem ležel v posteli a snažil se, aby se roztekla. Ale neustale se drží, i když jsem překonal rekord naši rodiny a to teplotou teplotou 39,7 stupňů Celsia. Ale má to zase svoje výhody. Tak například k nám měla přijet teta Vlasta. Prosím, mám tetičku rád a vždy s díky přijímám její dar, představující jednu kostičku hořké čokolády. Vždy, když k nám přijde, tak rodiče mohou vypnout televizi i rádio, protože bude o zvuk postaráno. Ta snad celou dobu mlčí a spustí jen když přijde k nám. Ale, trochu mě mrzelo, že hned jak se dozvěděla o mojí nemoci, tak si uvědomila, že musí na okružní cestu kolem světa. Snad mi přiveze nějaké dárečky, ale aspoň se mohu dívat na televizi. Nemoc přinesla další plusy. Nemusel jsem pracně manipulovat s teploměrem, abych zachytil rtuť v místech, které znamenají ležení doma pěkně v posteli. Šlo to rychle a samo. Maminka, když se podívala na číslo které signalizovalo mojí tělesnou teplotu, tak spráskla rukama. 40 stupňů Celsia. Ještě víc mě rozmazlovali. Musel jsem pít neustale kolu a čaje. Jen jídla, toho mohlo být více. Piškoty a suché rohlíky mi už po týdnu lezli ušima. Pobyl jsem si v posteli, v tomhle režimu, příjemné tři týdny. Byla to příjemná změna jinak perných a náročných dnech. Když jsem dobral poslední antibiotika, tak jsem to šel oslavit do nejbližší restaurace. Když jsem se druhý den vrátil domů, tak jsem nikde nemohl najít maminku. Po chvilce hledání jsem ji našel v jejím pokoji jak leží v posteli.

Jsem už týden doma, uvolněn ze školy, ale už to není takový relax jako před třemi týdny.
„Jakube, přines mi prosím tě čaj“ slýchám každou druhou hodinu.