Dva spolužáci

Z pohledu nezávislého pozorovatele, který se nemusí vcítit ani do jednoho z nich, to vypadalo velice romanticky. A zároveň smutně, až tragicky, jak to tak někdy bývá. Seděl jsem za svými dvěma spolužáky po celé dva roky, bylo to jako dívat se na seriál, na seriál, s pointou a závěrem, kterým ale nic nekončí, po kterém to vše pokračuje a trvá to. Jediný rozdíl je v tom, že tohoto pokračování nejsem svědkem. Ale to nevadí.

Petra a Mirek. Seděli ve třetí lavici u okna, já za nimi, se svojí sousedkou Janou. Jana neměla takové cítění pro drobnosti mezi lidmi jako já. Proto se jich až tak nevšímala. Proto si nevšímala Mirkových pohledů. Ty pohledy byly tak jednoznačné, až to přímo bilo do očí. Musel to poznat i člověk na opačném konci třídy.

Ale proč nezačít od začátku? Úplně první den v nové škole, na dvouroční nástavbové studium, jsem si sedl vedle Mirka. Byl to zcela náhodný výběr, samozřejmě, když jsem zde nikoho neznal. Mirek mi přišel nejdříve jako velmi zvláštní člověk, černá bradka nebyla tak úplná a plná jak by asi chtěl, černé dlouhé vlasy po krk mu nesplývaly po hlavě, spíše tvořili jakousi „helmu“, nevypadalo to ale nevkusně.
„Já jsem Roman,“ představil jsem se.
„Mirek.“ Chvíli bylo ticho. „Hele, paříš po netu?“ Tuhle jeho otázku si pamatuji úplně přesně, protože mě hodně pobavila. Prostě první otázka pařana – „paříš po netu?“.
„Ne,“ odpověděl jsem.
„A jinak?“
„To taky ne. Nějak mě to přestalo bavit. Zrovna o prázdninách…ale jinak jsem hrál celkem dost….možná až moc,“ zasmál jsem se při vzpomínce na léta proseděná u počítače.
„No to já se to taky snažím omezovat. Tak tři hoďky denně maximálně.“
Přikývl jsem. I to se mi zdálo moc.
Přišla třídní učitelka a my umlkli.
Jistě, asi není třeba popisovat tu situaci, kdy dva budoucí spolužáci sedí vedle sebe a vůbec se neznají. Zároveň trochu trapné a zároveň zcela přirozené.
„Já tu mám i kámošku,“ řekl.
„Jo? A kde?“
„No, voni jí šoupli do vedlejší třídy. Ale asi jí přeřaděj sem.“
„No tak to si asi sednete spolu, ne?“ Bylo by to pochopitelné. A i když se mi nechtělo i z tak krátce zabraného místa, byl jsem připraven ustoupit.
„Ne, to je v pohodě. Seděli jsme vedle sebe tři roky na učňáku.“
Mirek hodil hlavou, to aby se zbavil ofiny vadící mu do očí. Nebyl žádný emo nebo tak, to tenkrát ani nebylo u nás rozšířené. Prostě tak nosil vlasy. Vlasy černé jako uhel naprosto kontrastující s bílým obličejem.

Další den jsem si chtěl sednou opět k Mirkovi. Jistě, už vedle něj seděla jeho kámoška. V duchu jsem se pousmál a hledal si nové místo. Nejdříve jsem se stavil u dívčiny, která se stala během půl roku mojí sousedkou, ale v téhle době místo vedle ní bylo již zabrané. A proto jsem si jednoduše dřepl někam jinam.

Škola plynula a jak to tak bývá, kolektiv se začal pozvolna poznávat a utužovat. Ledy možná rozbořily velké přestávky, kdy se třída rozdělila na kuřáky a nekuřáky (co se počtů stoupenců týče, vedli kuřáci). Ve třídě nás zůstalo pár, postupem času se začalo hrát prší a k tomu přibily i různé debaty, včetně nepostradatelných dvojsmyslů jako „stojíš“ , „lížeš“ atd.
„Normálně Mirek má dneska džíny!“ započala debatu Petra. Na první pohled typická blondýna, malinká, s růžovoučkými věcmi na sobě a s řasami jako panenka. Ovšem na další pohled to byla osoba, která jen nosí to, co se jí líbí. A díky ní v mé hlavě zmizely předsudky proti „růžovým blondýnám“, protože ona rozhodně nebyla jednou z nich. Nosila skejťácké boty, protože se jí líbily, nosila džíny, batoh, nehty si nebarvila, jen občas lakovala.
„Znám ho tři roky a prvně ho vidím v džínách!“
„No jo,“ zamumlal Mirek. „Ty kapsáče mě už nebavěj. Maj moc kapes.“
„Lížeš!“ řekl, když mi hodil zelenou sedmu.
„Hm,“ otráveně jsem sebral z balíku dvě karty.
„Roman líže rád, co?“ zavtipkovala Petra.
„No jasně,“ usmál jsem se a hra pokračovala.

V září se jelo na seznamovací kurz. Pobyt na horské chatě, která se rozhodně nenacházela na horách, utužila kolektiv ještě o něco více, to hlavně díky prolitému alkoholu a jeho účinkům. Seděl jsem v pokoji, když Petra s mojí budoucí sousedkou Janou ležely ve vedlejším pokoji a odmítly se zúčastnit pitky, kterou bych si také nechal ujít nebýt toho, že v místnosti byla spolužačka, které mě v té době naprosto uchvátila svojí krásou, která se mi v tom okamžiku zdála až ojedinělá.

Po propité noci jsme se vyspali a dalšího dne všichni byli jako rybičky, svěží a bystří. Nic nebránilo tomu vyrazit někam na výlet a večer opět rozjet pařbu letošního roku. Sedělo nás několik v hale před vchodem do jídelny, když se nějaká pipka z vedlejší třídy začala bavit na Mirkův účet.
„Hele k tobě si nesednu, seš nějakej bílej.“ Malá holka, tak metr šedesát, s příliš nazdobenou hlavou a ksichtíkem a z nějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, s přezdívkou Hermiona.
„Von je nemocnej,“ řekl někdo. Mirek se napil červeného vína, měl již trochu upito.
„No tak to ani náhodou,“ začala se pitvořit Hermiona. „K němu si nesednu,“ řekla rázně.
Nějaký chlapec, vzhledem trochu podobný jí a Davidu Beckhamovi zároveň, si jí posadil na klín.
„Tak poď ke mně, kotě.“
Pak jsem se dozvěděl, že tahle holka se vyspala s každým z vedlejší třídy.

Mirek měl ve skutečnosti nějakou chorobu týkající se žaludku a střev či čeho. Nemohl jíst spoustu věcí, nemohl pít spoustu tekutin. Musel brát asi deset druhů léků, často ho trápila nevolnost a bolesti břicha, kvůli kterým zůstával často doma.
„No já nevim, kolik mi zbejvá…tak pár let,“ řekl a tehdy mi asi poprvé došlo, že je vážně nemocný. Nevyptával jsem se dál. Stačil mi počet léků, který byl nucen brát. Mirek byl vážně nemocný, těžko říct jak moc. Skutečně musel dodržovat přísnou dietu, kterou ovšem porušoval.
„To bych nemoh pít a žrát vůbec nic,“ řekl, když se ho Jana zeptala, jestli „tohle může“.
První den, co jsem se o jeho nemoci dozvěděl, jsem jel domů autobusem a uvažoval o tom, jak je to možné. Jak je možné, že Mirkovi zbývá několik let života, že se směje a dělá si legraci i ze sebe. Propaří celé dne, zbožňuje počítačové hry a internet, zbožňuje počítače jako takové, neustále si vylepšuje ten svůj, chodí s jednou holkou v Hradci Králové a s jednou holkou v Praze. A přitom umírá. Jen neví jak přesně.

Petra byla holka svérázná a velmi upřímná, co se sdělování intimnosti z jejího vztahu týče. Od základní školy chodila se svým klukem a sem tam se zmínila, jak mu to dělala dvě hodiny pusou, jak jí nebaví, když jí jazykem rejdí v klíně a další další pikantnosti. Nikdy nešla daleko pro dvojsmysl, nikdy se necítila trapně.
Přes záda se jí táhla jizva, viděl jsem jí i v dekoltu, který byl dosti výrazný. Bylo mi jasné, že v takovém poprsí by se ráda ztratila fůra kluků. Nevím, jestli Petra byla vyloženě krásná dívka, ale měla určité charisma. Nechtěl jsem se jí ptát, odkud má ty jizvy.
„To je po operaci srdce. Každejch pět let tam jdu.“
Říkala to s klidem a pohodou. „Nemůžu pít kafe, musím si hlídat tlak. Nemůžu cvičit, pít nic s kofeinem, ale stejně si to jedno kafe denně dám.“

A člověk sedí za svými dvěma spolužáky a sleduje jak se smějí a užívají si. A když se člověk zamyslí, musí mu být zákonitě smutno.

S Mirkem jsme šli téměř na konci prváku za Petrou. Něco jí nesl, tak jsem šel s ním, koneckonců, s příchodem prázdnin měl člověk pocit, že čas plyne tak nějak pomaleji. Svítilo sluníčko, vyrazili jsme metrem, vystoupili na Míráku a vyrazili směrem k jejímu domu.
„Hele, proč jsi s náma nebyl v tý pizzerii?“ zeptal jsem se ho a poukázal tak na jeho absenci při nedávné sešlosti mě, Jany, Petry a jejího přítele.
„Nevím. Nějak mi bylo blbě.“
„Hm. Ten Libor je docela fajn.“
„Jo, to jo. Petra je s ním dost spokojená,“ zasmál se Mirek. „Vydrží dlouho.“
„No jasně. Ona je Petra dost taková protřelá, co? Ta toho asi má dost za sebou, ne?“
Jistě, není nad pořádné drby.
„To jo. Přišla vo to ve čtrnácti.“
„Fakt jo?“ Přešli jsme přes přechod. „Ale s Liborem chodí dlouho, ne?“
„No jasně. Někdy od osmičky.“
Zazvonili jsme na Petru. Nikdo k nám nešel. A potom jsem se jich všimnul. Hasili si to k nám, Petra a okolo pasu objímající jí Libor. Její kluk byl typický hiphoper – další zbořený předsudek v mé hlavě. Libor byl bezva kluk, ne takové vypatlo, jak se mi většina hiphoperů do té doby jevila. Růžová blondýnka a hiphoper s kšiltovkou s rovným kšiltem.
Tak nějak jsem se podíval na Mirka. Nevím, ale vypadalo to, že Libora nevidí rád.

V září, kdy už jsme zase seděli ve školních lavicích a přišlo nám, jako bychom se viděli včera, seděl Mirek opět s Petrou. Pátý rok seděli vedle sebe. Pět let chodila Petra s Liborem.
„Ty jo včera to byl nářez,“ začala Petra. „Koupili jsme si s Liborem litr a půl burčáku a celej ho vypili,“ smála se. Ano, já byl u toho, když si burčák kupovala. Těsně před tím jsme společně seděli u jejího pc a sledovali lesbické porno. Jak jsem řekl, Petra byla velmi bezprostřední slečna.
„No jo, bylo to hustý. Kouřila jsem ho dvě hodiny.“
„To tě bolej koutky, ne?“ zasmál se Mirek.
„No a jak. To bylo…no, hustý!“
Jana jako by nevnímala, nikdy se nepřidávala k těmto debatám.
Vzpomněl jsem si na to, co mi Petra vyprávěla o Liborovi.
„No, já byla jeho první holka, se kterou spal. Ale byl to vůl, říkal mi, že není panic. A přiznal se až potom,“ smála se a odhalila tak zoubky. Smála se trochu jako veverka. Tak roztomile.
„No jo, jenomže já byla zkušenější než von, tak jsem to přece jenom poznala. No a teď…“ nedopověděla. Kdepak Petra, takhle otevřeně mluvila o všem.

Seděli jsme u ní na gauči, vysvětloval jsem jí angličtinu. „Víš co nechápu, proč maj všichni vítr z tý maturity,“ nadhodil jsem.
„No. Udělali jsme zkoušky, tak uděláme i maturitu, ne?“
„No asi tak. Jako Jana je z toho úplně vyklepaná. Teda já byl trochu ze zkoušek taky…ale to spíš bylo tím, že jsem si říkal – pokud neuděláš ani učňovky, tak jsi vážně debil.“
„Hm. No, to Mirek se vožral a šel před tu komisi opilej. Ale já se nebála.“
„Ne?“
„Ne,“ řekla pevně. „Bojím se vždycky, když jdu pod kudlu, když jdu na operaci se srdcem. Ale abych byla posraná ze zkoušek? Ty vole, to ani náhodou. Když nejde vo život, jde vo hovno.“
A i když jsem tohle přísloví slyšel tolikrát v životě, až teď mi plně došel jeho význam. Petra měla úplnou pravdu. Když nejde o život, jde skutečně o hovno.

Naštěstí je každý člověk trochu sobec. Kdyby ne, byli bychom zničení po každých zprávách, po každé zmínce o smrti, o nevinných dětech umírajících v Africe, nemohli bychom ani spát, kdybychom si dělali hlavu z každé tragédie, která by se děla cizím lidem. A někteří se netrápí ani kvůli svým blízkým. A někteří zase ano. Někdy si vzpomenete na situaci svých známých, svých spolužáků a je vám jich líto, i když o lítost nežádají.

„No jo, ta to má taky za pár,“ okomentoval Mirek, když jsme se bavili o tom, že Petra půjde zase na operaci. „Pokud jí nedaj srdce, tak jí zbejvá tak pár let.“ Není nic smutnějšího, než když slyšíte někoho mluvit o případné smrti s takovým klidem.

Když jsme šli jednou od Petry poté, co jsme se učili angličtinu a shlédli zase nějaký ten nepřístupný film, kvůli kterému mě v přítomnosti Petry přepadaly až příliš perverzní myšlenky, šli jsme si koupit párek v rohlíku. Začala vytahovat peněženku, což jsem nerad viděl.
„Tě zvu,“ řekl jsem.
„Tak dík.“
„Ti chci přebrat Liborovi, víš?“ zasmál jsem se.
„No tak to ne, to bych ti musela domluvit stejně jako Mirkovi.“
„Cože? On tě balil?“
„No jasně,“ řekla. „Proč myslíš, že šel se mnou na nástavbu.“
Koupil jsem dva párky v rohlíku. „Jo aha,“ docházelo mi.
„Ale byl roztomilej, nosil mi kytky, kreslil obrázky, psal psaníčka.“
„Takže romantik,“ zasmál jsem se.
„No jo. Jenomže…on to nejdřív nechtěl dát znát. Ale znáš mě, já se někomu podívám do očí…třeba když mi Libor kecá, to poznám vždycky. A u Mirka to bylo taky dobrý. Prostě jsme spolu seděli na praxi a on tak koukal. Tak se ptám ´Co je s tebou?´. I když mi to bylo jasný. ´Miluju tě.´ Prostě to zněj takhle vypadlo, tak jsem se zasmála…“
„Chudák,“ vcítil jsem se do Mirka a představil si jeho psí oči.
„Já myslela, že si dělá srandu. Jenže on ne. Tak jsem mu řekla, že to prostě nejde. Jenomže on mi začal dávat dárečky a tak. Bylo to hezký. No a já mezitím šukala s Liborem.“
Při tom slově mi zaskočil rohlík, protože v kontextu takového romantického příběhu mi připadal až nepatřičný, ale musel jsem se tomu zasmát.
„Ty seš taky dobrá. No a myslíš, že je zamilovanej pořád?“
„Nevím. Ale myslím, že ne. Hlavně mu neříkej, že sem ti to řekla.“
„No to je jasný.“

Petra a Mirek. Seděli vedle sebe v lavici. Když lízala lízátko, ve vtipu prohodil, že bude mít aspoň večer na co myslet. Zasmáli jsme se. A Mirek se na ní díval dál. A já si toho prvně všimnul, ten pohled. Ten kluk to vlastně nemohl zamaskovat, ani kdyby chtěl. Byl do ní blázen, úplně se vším, co k tomu patří. Přál si s ní být, mluvit s ní, spát s ní. Prostě všechno. A Petra vytáhla lízátko z úst, bylo to jako z filmu, okolo nás procházeli spolužáci, ničeho si nevšímali, Jana žvýkala svačinu, zády k nám a bavila se se spolužákem v zadní lavici.
Mirek seděl na židli, díval se na Petru, která ho klidně chytla za ruku a naklonila se až k němu. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči, jako by se přede mnou odehrával romantický příběh někde v divadle. Ale tohle nebylo divadlo, tohle byla pravda. Taková pravda, až to Mirkovi čišelo z očí.
„Neblbni,“ řekla mu tiše.
„Já vim.“ Prostě tam tak proti sobě seděli. Dva kamarádi, spolužáci. Drželi se za ruce uprostřed plné třídy. A byla to jedna z nejhezčích věcí, kterou jsem kdy mohl spatřit.

V kvádru a s kravatou jsem postával nervózně na chodbě, ruce si neustále utíral do kalhot a pozoroval jednoho vycházejícího a vcházejícího spolužáka za druhým.
„Tak dneska střízlivej?“ zeptala se Petra, když po schodech vyšel Mirek.
„No jasně,“ zazubil se. „Maturitu si musím pamatovat.“
Přišla řada na mě. Přeci jen, nebyl jsem tak klidný, jak jsem si na začátku roku myslel.
Přišla ke mně Petra, dala mi pusu a řekla: „Když nejde vo život, jde vo hovno.“
„To je fakt,“ potvrdil jsem, podíval se na Petru, na Mirka a vešel do třídy s vlajkou České republiky na zdi.