A pak že se stářím přichází moudrost!

A pak že se stářím přichází moudrost!
No, nevím co si tedy počít sama se sebou! Bude mi padesát a na počítači hraju hru...FORMULE !
Jezdím po suché trati, a pak po trati, na kterou prší a je to pro mě šílenej relax.

Moje holky, to nejlepší,co se mi v životě povedlo, když jim bylo tak dvanáct, té starší a necelých deset té mladší, tak si pamatuji na to, jak mě popisovaly svým kamarádkám, když se jich ptaly: "Jaká vaše máma je ?"
Měly trochu pootevřené dveře a já nechtěně zaslechla odověď.
Moje starší dcera řekla památečnou větu:
"Naše máma je trochu trhlá, ale jinak je fajn."
Bylo to v době,kdy jsem se s děvčaty po rozvodu přestěhovala do malého bytečku, a jen my tři jsme tvořily rodinu.
Ta doba měla své kouzlo. Neměly jsme moc peněz, jeden problém jsem vyřešila a hned tu byl další.
Žádný mužský kamarád, který by byl po ruce, když praskne rychlospojka u odpadu v kuchyni a voda crčí a neuvěřitelnou rychlostí se řítí přímo pod koberec malého obýváčku, který je součástí té kuchyně.
No prostě samá katastrofa!

Ale v tu dobu mi moje děti ještě patřili. Ne ve smyslu vlastnění. Žádný vztah by neměl na naše protějšky takhle působit, ať je to vztah dvou lidí, nebo rodičů k dětem. Myslím to jinak.
Cítila jsem, že mne opravdu mají rády a když řekly: "Maminko, já Tě miluju!", šlo to přímo od srdíčka.
A to sakra poznáte! Ale, já jsem taky byla jiná, než dnes.
Tehdy jsme se dokázaly smát a bavit se tak upřímě.
A já... Nějak jsem dokázala zapomenout na starosti lehčeji, nepohlcovaly mě jako teď.
Měla jsem víc síly, byla jsem o devět let mladší. Dodnes si myslím, že díky tomu strašnému stresu a strachu z toho, jestli budu mít i další měsíc práci, nebo na zaplacení účtů, díky tomu všemu jsem si dokázala vytvořit jasnou prioritu.
A tou jedinou a konečnou prioritou byla snaha, udělat dětem svět hezčí, bez stresu a trochu bláznivej.
Ohledně bývalého manžela... nikdy jsem mu neupravila styk s dětmi po rozvodu, aby měl možnost s nimi kdyko-li komunikovat, a aby holky neprožívaly pocit odloučení od táty.
Ale trochu zpátky k bláznivinám, co nám s holkama zpestřovaly svět.
Holky třeba pustily ve svém pokoji hudbu a já místo vaření, které samozřejmě může počkat, jsem s nima křepčila při " supr IN vypalovačce ", nebo moje starší vzala kytaru a před spaním jsme všechny tři svorně zpívaly písničku: "V širém poli studánečka."
Tu se ta moje starší "kočanda" naučila hrát a zpívat úplně celou a zahrála mi jí jako dárek k narozeninám.
A když jsem se nemohla rovnat financemi jejich otci a nemohla jim dopřát návštěvy divadelních představení, jako on, jely jsme vlakem na SRBSKO.
A udělali jme si "ŘÍMSKOU HOSTINU". Jedly jsme všechno to, co jsme si vzaly s sebou u řeky na dece, a ležely jsme u jídla na břiše.
Jako staří Římané. Líně jsme se povalovaly, dokud jsme všechno nespořádaly a přitom jsme se ovívaly větvičkama listnatých stromů. Úžasně jsme si lebedily.

Jak děvčata dospívaly, uvědomovala jsem si při prvních bouřkách mezi mnou a mojí strší dcerou, která právě procházela pubertou, že jednou mě nebude ani jedna z nich potřebovat.
Nechápeme fráze "generační rozdíly" nebo "děti vylétli z hnízda", dokud to nepřijde a nepostihne to právě nás osobně.
Děkuju životu, že mi daroval chvíle a prožitky, které tady popisuji. Jsou pryč, nevrátí se!

Dcery mi dospěly, jedné je třiadvacet a druhé bylo dvacetjedna let. Obě žijí jinde než já. Do víru toho opravdového života se vrhly skoro ze dne na den. Alespoň mě to tak připadá a já jim nebráním.
Se svými partnery žijí každá v podnájmu, tudíž se starají o pohodu ve své domácnosti a perou se se svými problémy.
Já jich mám taky stále dost a neubývá jich, je to tak nějak v rovnováze, jednou hop a podruhé trop.
U mě to nikdy jinak nebylo!
Splnila jsem si sen a vrátila se z velkoměsta do malého městečka na jihu Čech.
Koupila jsem byt, zrekonstruovala ho, ale v tom mém snu tu se mnou měla ještě nějaký ten čásek žít moje mladší dcera. Holt "vyletěla z hnízda" trochu dřív, než bych si přála.

Nikdo nedokáže vrátit čas! A já, když sedím v tom svém vysněném bytě u počítače a hraju si na pilota formule, nebo zvelebuji svou webovou stránku, vylepšuji byt, nebo jdu na procházku do blízkého lesa...ať dělám coko-li, co se pro padesátiletou babu hodí i nehodí, nic z toho nepřehluší tu velkou bolest z odchodu dětí.

Pocit, jako když vás někdo rozpůlí po celé délce vašeho těla a tu jednu půlku vám vezme a vy tu druhou chcete stále zpátky.
Ten pocit je tak silný. A nemizí!
A vy víte, že nikdy, už nikdy nebudete celí. A to moc bolí! Čeká to všechny rodiče. V literatuře se o období, kdy děti odchází z domova hodně píše, ale na tu bolest vás nikdo a nic nepřipraví.
Říkala jsem vždycky svým holkám: "Vy jste moje hora zlata"

Mohla, a můžu se teď věnovat navazování nových přátelství, mohu se znovu pokusit najít ztracenou důvěru v partnerský vztah, kterou jsem na tak dlouho ztratila po té, co mne můj bývylý manžel fyzicky napadl, což byla příčina našeho rozvodu.
Když je člověk hnán životem, jako neřízená střela a stále jen řeší a řeší problémy a je na to sám, tak se týče navazování vztahů jaksi trochu zpohodlní, je sobečtější, sám sebe přesvědčuje, že mu samota vyhovuje a vymlouvá se.
Aby nemusel řešit to, že je sám.
Už není o koho se starat a najednou je třeba se starat o sebe a na to lidé jako jsem já, kteří na sebe neměli čas po mnoho let, nejsou připraveni.

Snad najdu odvahu znovu žít po té, co i moje děti "vylétli z hnízda " .
No a jak jsem řekla na začátku: "A pak že se stářím přichází moudrost?"

UVIDÍME!!!!


Autor: Sladkalu