Sourozenec

Když bylo Daně 8 let, narodil se jí bráška. Jakmile se na ni podíval svýma malinkýma očima, řekla si, že tohle dítě si nemá na co stěžovat. Opravdu to tak bylo. Kolem malého chlapečka všichni skákali, jak bylo potřeba a kdykoli si vzpomněl. Dana mu záviděla, a tak když byla poctěna úkolem vybrat jméno svému sourozenci, vychutnala si sladkou pomstu.
Po šesti letech přišel Ambrož do první třídy. Já s Danou jsme v té době chodily do osmičky, ale protože naše škola byla malá, první i druhý stupeň byly v jediné budově, takže jsme Ambrože potkávaly každou přestávku. Mimochodem také proto, že jejich třída byla umístěna přímo mezi tou naší a 9.B, což byl spolek obecně známý pod názvem Blbečci, a nejen kvůli jejich třídnímu učiteli Oslíčkovi. Hned ten první den si Ambrož našel kamaráda. Jmenoval se Pepíček a na nose měl čtyřky brýle, což byl hlavní důvod, proč se Ambrožovi okamžitě zalíbil.
„Můžu si k tobě sednout ?“
„Jasně že můžeš, vole.“
„Kdo je u tebe vůl, ty nádivo ?!“ Pepíček nasadil intelektuální výraz a pronesl: „Kolik je 1+1 ?“
„Dva.“ odpověděl s největším klidem Ambrož. Netušil však, do jaké kaše se dostal. Pepíček byl nadmíru geniální jedinec, a svou správnou odpovědí ho nový kamarád nesmírně naštval, neboť pro něj představoval konkurenci. Ambra -jak mu říkala Dana- měl spoustu vědomostí právě díky své sestře, zatímco Pepíček vše věděl sám nebo z knih. Do třídy vstoupil učitel.
„Ahoj. Vítám vás ve škole Ignáce Tisolistého, a doufám, že se vám tady bude líbit. Já se jmenuju Karel Křivý a jsem váš třídní učitel. Tak, a teď mi řekněte svá jména.“
Z první lavice vyskočila malá blonďatá holka, která si celou hodinu opečovávala svoje kudrny.
„Jakpak se jmenuješ, děvče ?“
„Anastázie Paděrová.“ pípla a posadila se zpět.
„Výborně, dál !“ zvolal učitel slavnostně.
Žáci zděšeně zapadli do lavic, když se vynořila dlouhonohá, hubená rusovláska s čerstvě nalakovanými nehty a nosánkem pěkně nahoru.
„Jaké je vaše jméno, slečno ?“ zeptal se učitel a žáci zatajili dech.
„Voršila Zbyhněvová.“
Třída propukla v hlasitý smích. Ambrož měl ale radost, protože „tam aspoň nebude sám, kdo má takový pošahaný jméno“.
První hodina byla veselá. Dívali se na kreslený seriál o dinosaurech, z něhož měl Ambra svou přezdívku. Mezi dětmi byl seriál oblíbený, ale on ho z duše nenáviděl, především proto, že dinosaurus Ambra byl holka.
Po zvonění jsme ho s Danou potkaly na chodbě. Hrabal se ve skříňce a poučoval Pepíčka, co kam patří, čímž ho doháněl k naprostému šílenství, a to se mu strašně líbilo. Dana k němu přišla.
„Bratře, neviděl jsi moji žákovskou ?“
„Neviděl, sestro. Dívala ses pod postel ?“
Na jeho tváři se objevil škodolibý úsměv, který jsme všichni znali, poněvadž tento škleb měl vždycky, když se mu podařilo někoho napálit. V té chvíli byl navíc rozjařený z toho, že vyzrál i na takového chytrolína, jako byl jeho spolusedící. Už jsme se chystaly odejít, když vtom se ze dveří vyřítila 9.B.
„Blbečci !“ vykřikly jsme obě jednohlasně a uskočily do stran, abychom nepřišly k úrazu díky stádu puberťáků, řítícímu se na oběd. Když zmizeli za rohem, vylezly jsme ze skrýše a nenápadně se vytratily. Pepíček se zrovna pokoušel vysáčkovat ze skříňky, kam ho blbečci ve spěchu zamáčkli.
„Co tam děláš ?“ podivil se Ambrož.
„Co bys řek´ ?“ opáčil rozhořčený kamarád.
„Už máme plno, ty se tam už nevejdeš. Vzdej to...zbytečně tam zabíráš místo...“
„Když jsi tak chytrej, tak mi laskavě poraď, jak se odsud mám dostat !“
„Jak se říká ?“ pronesl Ambra a přiložil si dlaň k uchu, aby dal jasně najevo, že chce něco slyšet.
„Dělej, vole !“
„Už jednou jsem ti říkal, že nejsem žádnej vůl ! Pro mě za mě si tam můžeš trčet až do rána !“
„Bróžo, prosím tě, nenechávej mě tady !“
„Nó...tak to už znělo o hodně líp. Vidíš, že to jde.“ Přistoupil k Pepíčkovi, chytil ho za ruce a silou ho vymanil ze spárů zákeřné skříňky.
„Díky ti, kamaráde.“
„Nemáš zač. Ale už mi nikdy neříkej Bróžo. Tak mi říká moje mamka.“ Ambrož si neuvědomil, že tím prozradil svou slabinu. Pepíček se už chystal tohoto poznatku využít pro odvetu, ale nestihl říct vůbec nic, protože v ten okamžik se na ně zřítila skříňka. Kluci se váleli po zemi, ve vlnách těch nejsprostějších nadávek, a potom se sebrali a odešli domů.
Já a Dana jsme seděly v kavárně a rozebíraly prázdniny. Ona samozřejmě začala vykládat o svém opáleném svalnatém letním objevu jménem Martin, a mně z toho šla hlava kolem. Bavilo mě však pozorovat její nadšený výraz, a tak jsem se rozhodla, že to její žvanění nějak přežiju. Vůbec netuším, jak se to mohlo stát, ale dostaly jsme se k jejímu bratrovi jako k tématu číslo jedna. Se stejným zapálením, s jakým Dana líčila zážitky s jejím přítelem, kritizovala Ambrože.
„Ty jo, to bys nevěřila, jakej je to fracek ! Schovává moje sešity, v noci mi dává k posteli vojáčky, a Martinovy fotky popsal lihovkou ! Mělas vidět ty nápisy: „Můj táta je prostě nejlepší.“ nebo: „Miluju Ramba.“ a vůbec... to je takovej malej parchant, že to bys musela zažít, abys tomu uvěřila.“
Dana se chytila svého posledního projevu a nabídla mi, abych u nich přespala, jelikož rodiče nebyli doma. Vydaly jsme se tedy k nim.
Na chodbě byla tma, a tak jsem se odhodlala rozsvítit. Jaké však bylo moje překvapení, když se místo světla aktivovaly všechny zvonky od nájemníků šestého patra ! „Promiňte, to byl omyl...“ vysvětlovala jsem každému z nich.
Dana hledala klíče, které jí spadly na zem. Vzápětí se ovšem celým domem rozléhal její vřískot, poté co na zemi spatřila pavouka o velikosti dlaně. Z bytu vyběhl Ambrož, který uslyšel zběsilé kvílení své sestry.
„Co se to děje ? Proč tak ječíš ?“ zeptal se jí starostlivě.
„Tam...tam...v rohu...“ Zatímco se jeho sličná sestra třásla hrůzou, odvážný hoch neváhal zasáhnout.
„Ale prosím tě, tohohle se bojíš ???“ a chystal se pavouka zamáčknout prstem. Pavouk byl ovšem rychlejší, bleskově vystřelil po zdi nahoru a skončil v jeho vlasech.
„Kde je ?“ tázal se udivený Ambrož. Vtom mu pavouk vlezl pod tričko a on začal pištět jako Dana předtím. Mlátil se do zad, div že si neroztříštil páteř, ale pavouka nezasáhl. Ten po chvíli vypadl, protože se neudržel na silně sebou trhajícím chlapci. Na to, že neoprávněný rušitel spadl na zem, poukázala Dana. Prchající osminožec se zastavil, a čekal, co bude dál. Bráška se dlouho nerozmýšlel a jednal okamžitě. Vyzul si gumovou bačkoru a pavouka rozlisoval na podlaze.
Ambrož byl tak nasupený, že asi ještě deset minut jezdil s pavoukem na podrážce po linoleu. Dana jen znechuceně přihlížela. Potom se vrátili do bytu a mě pozvali také. V obýváku jsme našly mnoho zákusků a jiných dobrot, jimiž si šestiletý hrdina zpříjemnil večer.
„Nezahrajem si schovku ?“ navrhl. Dana souhlasila. „Proč ne ? Trochu si zablbnout nebude na škodu.“
Všude jsme pozhasínali a schovávali se. Když hledal Ambra nás dvě, nebylo to o ničem, protože nás pokaždé našel. S Danou to také za moc nestálo, ponevadž i když mi ten malý vykuk ukázal ty svoje zázračné skrýše, byli jsme odhaleni díky smíchu. Nebylo nic jednoduchého být zticha, když jsme poslouchali, jak rozzuřená Dana hledá svého bratra za hlasitých komentářů a nadávek při zakopnutí o nějakou nástrahu. Jakmile jsem přišla na místo hledajícího já, nastal problém. Danu jsem našla hned, neboť jsem jí šlápla na nohu, ale Ambra nebyl k nalezení.
„Však on se objeví...“ řekla jeho sestra lhostejně a zapnula televizi. Pojídaly jsme sladkosti a potom spaly klidně až do rána.
Po probuzení jsme se vydaly do školy. Během hovoru o svalovci Martinovi se vůbec nedostalo na téma noci, při níž jsme opomněly Ambrože. Vzpomněly jsme si na něj až po chvíli a hned jsme běžely za Pepíčkem.
Právě otvíral skříňku, načež se mu na nohy sesypala autíčka a letadýlka, která si tam jeho spolužák schoval.
„Neviděl jsi Ambru ?“ zeptala se udýchaná Dana.
„Ne !“ zařval a naházel hračky zpátky do skříňky. Moje dlouholetá přítelkyně sice svého bratra v duchu posílala k čertu, avšak přesto se o něj začínala bát. Když zjistila, že o něm neví ani rodiče, její obavy se ještě prohloubily. Normálně bývá velmi skeptická, ale teď ji zachvátila úzkost. Ambra zmizel. Také spolužáci se po něm sháněli... ale nikdo o něm nevěděl. Maminka informovala pana učitele a rozjelo se hromadné pátrání.
„Proč já kráva jsem mu pořád nadávala ? Určitě jsem se ho nějak dotkla ! Já jsem tak blbá ! Jsem dokonce blbější než on ! Co když se mu něco stalo ? Můžu za to já... neměla jsem mu pořád nadávat...“
Dana měla skutečně strach. Mladí lidé běžně utíkají z domova...ale šestiletý kluk ?
Vůbec jsme neměly myšlenky na učení. Dokonce nám byli ukradení i blbečci z 9.B, kteří po nás házeli jogurty z oběda. Domů jsme šly mlčky. Když jsme vkročily do bytu, přišla k nám její máma. Zavedla nás do pokoje a ukázala směrem dolů.
No. A co tam nebylo ! Malý Ambrož si pohodlně spal v koši prádla, celý zamotaný v zácloně.
Dana jen letmo pohlédla na baseballovou pálku ležící na poličce, a pak zase zpět na svého bratra v koši.

Tak tohle je to, co jí dělalo takové starosti. Tohle je to, bez čeho by se neobešla. To, co jí neustále pilo krev. To, co několikrát denně proklínala. To, co ji tak nehorázně štvalo. To, co tak nenáviděla...
...to spokojené modrooké děcko...