Ať to má koule

Je mi 26 let, možná by se na tento věk slušelo říct, že už nejsem žádný puberťák a hlavně, co se vztahů týče, nelítám do ničeho po hlavě, neb jsem se, asi jako spousta z vás, hodně krát spálil. Spálil je, řekl bych dokonce, slabé slovo – dostal jsem na zadek tak, že jsem se z toho sbíral několik měsíců. Doposud několikrát a z hlediska pravděpodobnosti ještě několikrát budu. Vždycky mám takovou představu, že je to jako ve špatném hororu, kdy na poslední chvíli tu potvoru zmrazí dusíkem, pak do ní kopnou a ona se pak rozlítne na ty milióny malinkých kousíčků. Tak ty milióny malinkých kousíčků, to jsem já. A takováhle spoušť se sbírá hodně těžko, někteří z vás vědí moc dobře, o čem mluvím.

Naučil jsem se, po několika takových „sbíračkách“, dávat si pozor. I když cítím, že to ve mně vře a city zcela pohlcují rozum, snažím se udržet je na uzdě jako vzpěrač třistakilovou činku v mezinárodní soutěži. Jestli se vám vybavil zarudlý obličej a vypouklé oči, tak jste přesně chytili mojí představu.

Před týdnem jsem si jel koupit oblečení. Oblečení speciální. Oblečení, které neseženete v normálním obchodě a už vůbec ne o víkendu, kdy mám konečně tu trochu času. Po usilovném hledání v krajinách země české jsem jeden takový objevil. Takže jsem vyrazil do specializovaného, zhruba 120 kilometrů vzdáleného, obchodu. Bylo krásné počasí, auto vesele zdolávalo jeden kilometr za druhým a chutně polykalo naftu, což v důsledku chutně polykalo peníze v mé peněžence. Ten den jsem ale hodlal utratit mnohem větší částku peněz a tak mi pár stovek navíc nepřipadalo nijak extra drastické.

Když jsem dorazil na místo určení a vešel do obchodu, pozvedla od monitoru hlavu slečna, zadívala se na mě a usmála se tak, že jsem rázem měl zvýšenou teplotu. Ano, ten úsměv, co jste pro něj ochotni stát venku v mínus deseti a připadá vám, že byste si měli sundat kabát, neb se udělalo poněkud horko.

Někdo pro mne v ten moment zastavil svět. Doteď jsem přesvědčen, že čas na mém mobilním telefonu, posunut o několik minut zpět oproti ostatním hodinám, není náhodou. Nevím, jestli ten pocit znáte. Prostě a jednoduše nic okolo neexistuje, jen vy a ona. Pro dámy, vy a on. Musel jsem použít síly „vzpěrače“, abych se vrátil zpět do reálu. Přiblblý úsměv se mi však do konce nákupu zamaskovat nepovedlo, což potvrdila při placení slovy, že se pořád usmívám, až se bojí, zda neříká nějaké hlouposti. Co jsem říkal já, to nevím, nemohu si vzpomenout, ale když jsem odjížděl, měl jsem všechno oblečení, pro které jsem přijel, takže hádám, že jsem nějak komunikovat musel.

Asi mi dáte za pravdu, že přejít a zapomenout na člověka, který tohle dokáže, je úkol nad síly většiny z nás. Nebudu lhát, když řeknu, že se objevovala v mých myšlenkách celý týden. Začal jsem si vybavovat části našeho rozhovoru a pokaždé mi připadalo, že místo věcné diskuze jsme se spíš bavili přátelsky, přirozeně, jako lidé, kteří se znají už delší dobu. Další věc, která se mi vracela ve vzpomínkách byla, že jsme se až zvláštně ve všem shodli. To je ale pouhá domněnka, neb platící zákazník, tedy v tomto případě já, má ve všem pravdu. Faktem ale zůstává, že nesouhlasila jen ona se mnou, ale také já s ní.

Tohle všechno mi začalo vrtat hlavou. Po velmi, velmi dlouhé době, pro zvědavce po pěti a půl letech, mě někdo takhle okouzlil v tak krátkém čase, že jsem skoro celý týden nedokázal myslet na nic jiného. Když si to tak zpětně přehrávám v hlavě, je skoro zázrak, že jsem ještě naživu. Kolikrát jsem za ten týden musel přejít například silnici nebo zapínal spotřebiče pod střídavým proudem, nebo prováděl další činnosti, u nichž byste rozhodně neměli zapomínat, že je vůbec provádíte.

Začal jsem vést vnitřní boj sám se sebou. Na jednu stranu mi připadalo naprosto bláznivé cokoliv podnikat proto, abych se s ní znovu viděl. Na stranu druhou, jsem si nedokázal představit, že budu sám sebe vystavovat riziku ztráty života další týden. Pud sebezáchovy začal vyhrávat. Co ale udělat? Pokusit se zavolat do obchodu a po telefonu nabídnout schůzku? Po telefonu? Opravdu po telefonu? Ano, bylo by to víc anonymní a případné odmítnutí by se neslo snáz, ale o to tu nešlo. Když už, tak pořádně. Když už, tak „aby to mělo koule“. Což první stranu vyděsilo a podpořila „vzpěrače“, který už dávno koulil oči na rozhodčího, aby to celé odpískal.

Obě strany si vedly vyrovnaně a dokonce bylo čím dál víc jasné, že ujet přes sto kilometrů za někým, koho prakticky neznám, a ptát se - „Slečno, nešla byste se mnou na kávu?“ – je podobné, jako vstoupit dobrovolně do ústavu pro duševně choré a prohlásit, že je čas se léčit. Škoda, že tak nesmýšlí někteří z našich politiků.

Přesvědčoval jsem sám sebe dokola, že čas šílených romantických bláznivin je dávno za mnou. Nechávat u dveří růže s básněmi, absolvovat několika kilometrové pochody včetně nutnosti přeplavat řeku, čekat několik hodin, abych mohl zahlédnout kýženou osobu na několik vteřin. To vše je už dávno za mnou. Dnes jsem přeci dospělý člověk, co takové věci nedělá.

A tak jsem sedl do auta, sebral opět tu klukovskou odvahu a po týdnu se vrátil zpět před dveře obchodu. A když jsem z auta vystupoval, došlo mi, že dělá, že stále nechává pomyslné růže u dveří, že je stále ochoten ujít desítky kilometrů včetně plavání a že je stále schopen ujet přes sto kilometrů jen aby se zeptal, zda by s ním šla krásná a milá slečna na kávu, a že vůbec není dospělý a že jsem to já.

Když jsem vstoupil dovnitř, jiná slečna seděla za stolem u monitoru, ale i ona od něj odvrátila hlavu směrem ke mně a také se usmála. Bylo mi jasné, že se tu střídají a já zvolil špatný den. Jenže volného času mám jak šafránu a tak jsem se rozhodl alespoň se po její kolegyni zeptat. Odvětila mi, že dnes nepracuje. Chtěl jsem se už vymluvit, nasednout zpátky do auta a nechat to být. Našel jsem přeci v sobě odvahu dojet až sem, našel jsem v sobě dokonce odvahu vejít do dveří, nemohu přece za to, že mi osud nepřeje a „má“ slečna tu dnes není.

Už jsem se otáčel k odchodu, když se za mnou ozvalo: „Mohu ji pro Vás zavolat.“

Hrklo ve mně.

Tak z toho už se sám sobě nevymluvíš, kamarádíčku, řekl jsem si. Tady by sis nemohl říct, že tu nebyla, tady by sis musel říct, že jsi ty koule na to neměl.

„Dobře, jestli Vás mohu poprosit, zavolejte mi ji,“ řekl někdo za mě mým hlasem.
Tak, koule mám, došlo mi, ale vzduch a pevný hlas mi nějak chybí.
„Je hned tady nahoře,“ řekla její kolegyně a ukázala nad sebe.
„Ona bydlí hned tady nad obchodem?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Bylo mi jasné, jaká mě čeká reakce na můj dotaz, vše nasvědčovalo tomu, že má přítele, ale už nebylo cesty zpátky. Jsem tady, dotáhnu to do konce.
„A já bych Vám nemohla poradit?“ zeptala se kolegyně.
„Ne, bohužel,“ a to bohužel jsem myslel vážně.

Několik minut, než se ozvaly dveře zadního vchodu do obchodu a vyšla z nich ona, bylo nekonečných. Někdo pod mýma nohama zapálil oheň a já se nedokázal udržet na jednom místě. Neustále jsem musel přešlapovat.
„Dobrý den,“ řekla.
„Dobrý den,“ řekl opět někdo za mě.
„Vy jste přišel za mnou?“
„Ano. Potřeboval bych s Vámi mluvit.“
„No, tak mluvte.“
Ona i její kolegyně na mě zvědavě upřely zrak. Jestli jsem do té chvíle udržel v obličeji zdravou barvu, v tomto případě ledově bílou, tak nastal obrat o tři sta šedesát stupňů a já musel zrudnout jako rak. Malé plamínky, které mi šlehaly do očí, tomu napovídaly dost jasně.
„Mohl bych s Vámi mluvit venku?“ řekl jsem přiškrceně.
V té chvíli si myslím, že jsme museli zrudnout všichni tři. Já, ona i její kolegyně, které v tu chvíli došlo, kvůli čemu jsem přijel a patrně jí bylo i jasné, s jakým pochodím výsledkem. Začala proto rychle hypnotizovat monitor. Přestal jsem jí věnovat pozornost.
Soustředil jsem se na to, abych vůbec otevřel dveře obchodu a ven skutečně vyšel, ne omdlel. Naštěstí pršelo a byla docela zima, takže mé tváře byly alespoň trochu chlazeny. Jinak nevím, jestli bych nezpůsobil lokální požár. Už začínám chápat případy lidských samovznícení.

Když vyšla i ona a zadívala se na mě, myslím, že i ona se trochu červenala, neboť asi tušila, proč jsem tu.
„Tak povídejte,“ povzbudila mě jemným hlasem.
Zajímavé je, že když vám někdo řekne, abyste něco řekli, nejste schopni říct nic. Určitě se vám už stalo, že jste byli požádáni o něco vtipného, milého nebo hezkého. Dokázali byste v tu chvíli vyjmenovat všechny prezidenty České republiky, ale rozhodně vás v tu chvíli nenapadne nic vtipného ani milého ani hezkého. Já zas nějak zapomněl, proč jsem vlastně přijel. Nohy ztuhly, ruce se naopak začaly třást a jazyk se odmítal rozpohybovat.
V hlavě mi znělo: „Jsi vůl, jsi vůl, jsi vůl. Blázen! Lidičky podívejte se na toho blázna. Co si o něm může myslet? Šílenec, psychopat. Blázen, blázen, blázen. Vypadá jak magor, co to tady předvádí?“
Nadechl jsem se a pomyslný dav, který na mne pokřikoval, zmlkl.

„Já… chtěl jsem se Vás jen zeptat, jestli byste se mnou nešla někdy na kafe.“

Jedna věta. Hloupá, jednoduchá věta. Ale jak tahle věta dala zabrat. Bylo to venku a já cítil hroznou úlevu. Dokázal jsem to, možná teď vypadám jako ten největší blázen, ale je mi to jedno. Byl jsem rád, že na to mám ty koule. Že se nemusím sám sebe ptát: „Coby kdyby?“

Už vím, coby kdyby.

Nestůjte před zavřenými dveřmi. Nikdy nezjistíte, co je za nimi ukryto, dokud je sami neotevřete. I když se jejich otevření může zdát jakkoliv bláznivé. Žijeme všichni jen jednou a možná už nikdy nedostanete šanci ty dveře otevřít. Pak jediní, komu to můžete dávat za vinu, jste vy sami.

A nezapomeňte, když už, tak „ať to má koule“.

Dodatek pro zvědavce a ty z vás, které zajímá, jak to celé dopadlo:
Byl jsem odmítnut, byl jsem odmítnut mile, s úsměvem a politováním, byl jsem odmítnut s tím, že pokud by tomu bylo jinak, možná by mé pozvání přijala, byl jsem odmítnut tak šetrně, jak to jen šlo a opět se mi potvrdilo, že jsem nepotkal jen tak někoho. Takový už je prostě život a svět se kvůli tomu nezboří. Pointa, milí přátelé, ale vězí někde jinde. Doufám, že jste jí pochopili všichni.