Krásný svět I.

Plakala.
Slzy ji stékaly po tváři a putoval po krku dál až do jejího dekoltu. Seděla na židli u parapetu a z pokoje se mřížemi pozorovala nádhernou bouřku venku. Ano, vždycky je měla ráda, tak proč teď brečí? Protože je tu zavřená a nemůže jít ven a radovat se z té krásy přírody. Musí být tady, pozorovat ostatní pacienty, kteří s nepřítomným pohledem chodí po chodbách. Chudáci. Mají svůj vlastní krásný svět a oni je nutí na něj zapomenou. Ano, blázni.
„Doktorko?“ ozval se za ní mužský hlas. Doktor Wilson.
V rychlosti si setřela slzy, nasadila úsměv a otočila se. „Copak se děje Charlesi?“
„Přivezli k nám dvě nové pacientky.“ Pokynul hlavou směrem ke dveřím.
Právě se nacházeli v malé místnůstce, která také kdysi byla pokojem pro pacienty, právě odsuď se vzaly mříže, ale nyní funguje jako odpočinková místnost pro zaměstnance. I když je to celkem ironické. Těžko si odpočinete někde za mřížemi.
Překvapeně na něj pohlédla. „V tomhle nečase?“
Pokrčil rameny a už vycházel ze dveří. Martina se s povzdechem zvedla ze židle a následovala ho. Prošli širokou bíle vymalovanou chodbou kolem pokojů až k rozlehlé hale, kde probíhaly návštěvy a také se zde přijímali noví členové.
Zde je už čekali rodiče obou dívek.
„Dobrý večer.“ uvítala je doktorka s úsměvem a pozorně si prohlédla dívky. Nalevo stála menší brunetka s milým úsměvem na tváři a zářivýma očima. Vypadala tak na čtrnáct let. Vedle nervózně podupávala druhá dívka. Doktorka ji odhadovala dvacet let a hned ji zaujala. Měla polodlouhé vlnité vlasy, které byly trochu rozcuchané, což ji dodávalo na divokosti a nespoutanosti.
Rodiče pouze přikývly a dívky ji pozdrav oplatily pátravým pohledem, až po několika vteřinách ji s úsměvem na tváři odpověděly. „Dobrý večer, slečno.“
Dospělí po nich střelili varovné pohledy, ale Martina se usmála od ucha k uchu. Děvčata ji začala být sympatická.
Pokynula hlavou na Charlese, které dívky odvedl na jednu z laviček tady a měl je zabavit, než si ona promluví s rodiči. Tohle byla jejich klasická úloha. Martina poslouchala problémy, on se o nemocné staral. Většinou k tomu stačila horká čokoláda z automatu a vypravování historek z dětství. Jak se učil poprvé plavat a přitom objevil při topení na dně starou botu, kterou považoval za velký poklad a nebo, jak si koupil psa, malého německého ovčáka a jednou se mu ztratil a musel ho celý den hledat, nakonec se ta malá chundelatá potvůrka sama vrátila domů.
S oběma páry se posadila na lavičku na druhém konci.
„Co vás přivádí do našeho ústavu? Vaše dcery vydají na první pohled zcela normálně, možná trochu zamyšlené a ponořené do vlastního světa. Ale to v dnešní době není nic neobvyklého. A v jakém jsou vztahu k sobě?“ se zájmem dodala otázku, protože ji zajímalo, co mohou mít společného dvě věkově odlišné dívky.
Jak první se slova ujala matka mladší dívky. „Víte paní doktorko, obě možná působí zcela normálně a trochu zamyšleně. Ale obě uvěznil jejich svět. Nechovají se jako ostatní, psycholog si s nimi už neví rady. Ano, umí se přetvařovat, takže vypadají na nějakou chvíli jako ostatní a dokáží vás o tom i přesvědčit, ale pak bum. Zase do toho spadnou. Náš psycholog doporučil vaši kliniku a my… chtěli bychom tu nechat naše dcery na nějakou dobu, abyste zjistili, co za tím stojí. Snad si bude vědět rady.“
„Zajímavé.“ uznala Martina. „Uvidí se, co budeme pro vás moci udělat. Teď pojďte prosím se mnou do kanceláře a vyřídíme několik formalit.“