Pohled přes rameno

„ Úplně směšná, nemožná ženská“ ječí na mě zrcadlo už od pěti ráno. Kouká z něj oteklé strašidlo a háže na mě depresivní náladu. Než se stačím zkulturnit, strašidlo trefí svůj cíl.
Třicítka se nějak moc rychle přehoupla a já za horizontem mládí se svými devadesáti kily hniji v koutě společnosti. Zašívám se v nudné práci, vyhýbám se rodičům, jen abych jim nemusela přiznat, že svůj život nezvládám. Přežívám. Dny, týdny, roky. Ale jak dlouho ještě?
Šourám nohy chladnou ranní ulicí do práce a modlím se do mlhy, aby se nikdy nerozplynula a já zůstala pro všechny jen obrysem v oparu. Tak mi to v tom závoji sluší.
Botama drtím podlahu svého pracoviště a ani v tom rámusu nikdo neslyší a nevnímá, že jsem se uráčila dojít do práce. Pokývnu na pozdrav svým zežloutlým chodbám, špinavým oknům, věčně upatlaným podlahám a vrhnu se na svého největšího přítele. Mačkám ho a ždímu z něho vše, co stačil nasát. Můj přítel hadr láskyplně přijímá moje doteky a líně ulehá, jako ostatně každé ráno kolem šesté na koště a nechává sebou celé dopoledne vláčet. Kéž by můj hadr, mohl být můj chlap!!!

Jak tak se sebou celý život zametáme, mám pocit, že z tohoto kruhu není cesta ven. Dopoledne první patro, hodinka volna na přežírací orgie. Odpoledne druhé patro, pohled do očí nejbáječnějšímu muži v bílém, řekla bych tak kolem třetí a znechucený odchod domů. Něco málo z telenovel, tři chody večeře a vyčerpaný spánek. A zase budík, strašidlo a tak dokola, až do úplné letargie. Někdy si říkám, kde jsi?? Bože, vždyť v tom mohutném těle, to přece nejsem já? Množství tuku a cholesterolu pohltilo moji duši.

Automaticky vytírám podlah, ždímu hadr a stírám prach. Zamykám uši, abych neřešila divné nářky i bláznivý povyk ze zavřených pokojů. Někdy hodně závidím pacientům, že se jim porouchal mozek. Utírám parapet a toužím se taky zbláznit. Koukám do překrásné zahrady s lavičkami a závidím jim tu bezstarostnost. Ten klid a pohoda dolétá až ke mně. Snažím se zavřít oči a vyletět s lehkostí pírka do zahrad.
„To snad není pravda, to to musí být roztahané po celé chodbě?“ probrala mě strašná rána a nechutně písklavý hlas MuDr. PuDr Hniličkové „To už máte padla nebo co?“
Auvajs, pírko dopadlo do trnového keře.
„Si dám čouda a jdu na to“ snažím se být trošku přidrzlá k mladší, rozhodně hubenější a prsatější, ale za to vzdělanější a rozhodně přepudrovanější dívce s titulem.
„Vemte na devítce podlahu, Ráčková zase vylila polévku. A pohněte sebou, ať tam někdo neuklouzne. Za hoďku jde Janda na vizitu“
„Janda?“ zazářily mi očka. „Proč Janda? V tudle dobu?“
„No, to vám může být upřímně jedno, hlavně ať je ta podlaha čistá, to je vaše starost.“ Kopla mile špičkou botky do mého kýble a s nafoukanou noblesou odfrčela. Nezapomněla se otočit a škodolibě podotknout „Jo a na záchodech vás čeká leštění. Už si taky v tom udělejte pořádek. A ať se lesknou, víte, že to vrchní nesnáší“ a ufff konečně zmizela. V té chvíli jsem si přála, aby ji kamarád kýbl podrazil nohy. Nestalo se.
Vím, že to je moje starost, připomínat mi to nemusela. Puberťačky, co k nám chodí na praxi mi pijí krev za živa. S namalovanými rty olíbávají všude zrcadla a strašně je baví mi ničit už tak dost podělanej život. Vrchní nechutně zuří, když jde čůrat dřív než já, ale to je nejspíš účel a cíl této hry, kterou neustále sama se sebou prohrávám.

Nějak jsem zaspala situaci, ani nevím, že Janda, můj překrásný svobodný Janda má službu. Mozek mi nastartoval na tu starou známou vlnu a vyloudil mi na tváří něco jako úsměv. Hlavou mi proudily davy myšlenek a plánů, jak na to, aby si mne konečně všimnul. No, což o to, to on si všimne, stačí mými kily zatarasit chodbu, ale aby si všimnul mně. Mně v tom velkém obalu. Rozhodla jsem se konat a vyrazit do boje!

Pokoj číslo devět je mnou nejnavštěvovanější. Pobývá zde moje stálá zákaznice stařičká a seschlá paní Ráčková, která den co den vylívá jakoukoliv tekutinu na podlahu. Buď se spřáhla s puberťačkama, kterým neumím říct ta krásná sprostá slova, která si o nich myslím nebo její psychická porucha ční právě ve vytáčení úklidové čety, no teda mne, uklízečky s maturitou v psychiatrické léčebně.
„Paní Ráčková, co jste zase dělala?“ spustila jsem na ni něžným hlasem, když jsem viděla nudle i na stěně.
„Hi hi hi! Spokojeně si mručí babča, sedí na posteli a kýve zkříženýma nohama.
„Máte to za potřebí? To je nejmíň půl hoďky, než to dám do pořádku.“
„Půl hoďky???“ Zamyslela jsem se, v mozku zablikala červená kontrolka, zorničky se roztáhly. Nápad chtěl ven.
„ No jasný, není kam spěchat. Ne ne, to zabere nejmíň hoďku.“ konstatovala jsem sama pro sebe. Za šedesát minutek je tu Janda a snad si mne konečně všimne.
„Babi“ řvala jsem jí u ucha“ dneska mi to bodne , kdyby jste věděla, jak se mi to vaše dnešní řádění hodí. Víte…„ chtěla jsem se začít svěřovat, ale nějak nevím, jestli by to mělo smysl. Podívala jsem se jí do očí a snad mi připadalo, že vidím krásné i když ustarané, ale úplně normální oči. Copak by se takto chápavě na mě díval člověk, který tu léta trčí, aby jinde neublížil?
Přisedla jsem si k ní, převzala její rytmus nohou a zpočátku stydlivě, pak už s větší vervou začala vyprávět svůj už tak stereotypní život. Jejda, co mě to napadlo, využít bláznivou babku jako vrbu. Kamarádky nějak nemám k svému Já připojeny, buď mám špatný port, nebo se jim prostě nelíbím. Ani nevím,jestli mě vnímala, ale aspoň kamarádsky dělala, že je jí to jedno. Lehce jsem z mých dnů přešla na moji tajnou lásku.
„Co říkáte na Jandu babi? Ten je co? Ani neví, že existuji. Vždycky okolo mě projde jako pán Bůh, sem tam nakoukne přes obroučky svých dokonalých brýlí na mé tělo samý sval,které by snad bylo lepší přeskočit než obejít. Tvrdím sama sobě, že se dívá na mne ,ale stejně vím, že je to skrze mne. Stejně ho miluji, babi, kdyby jste věděla, je to první chlap, který mi složil kompliment. To byla legrace, tenkrát letěl na vizitu a přerazil se mi o koště. Kupodivu nenadával, jen si dopínal poklopec a stačil mi jen koktavě říct. „He he hezký vlasy“ . Jo, jo, to byl jeden z mála krásných dnů.“
Zasnila jsem se a koukla po očku na babi, jestli stále vnímá. Dívala se do prázdna a dokonce i její pravidelný kmitot nohou ustal. Když jsem viděla její divný klid, rozhodla jsem se, že je na čase spadnout na kolena a zbavit šedé lino mastných polévkových ok. Babi se ohleduplně přesunula ke stolku k oknu a popíjela čaj. Netrpělivě jsem šmrdlala hadrem sem a tam a sledovala svoje digitálky, kdy mi ukáží, že můj čas nadešel. Do toho bláznivého ticha řvalo jen srkání čaje a mé funění při pracovní námaze.
„A co vy, babi? Co dělá děda, nestýská se mu, když jste taková léta tady?“ snažila jsem se přerušit nepříjemný srkot a navázat konverzaci.
Letmo se ke mně otočila a z očí ji vytryskla vlna smutku. Zvedla hrnek s čajem nad hlavu a mrskla mi s ním o zem. Sedla si na postel a rozkmitala nohy. Pochopila jsem, že to co jí tryskalo z očí nebyl smutek, ale letitý hněv. Už jsem se dál radši nevyptávala.

„No snad jsem tolik neřekla, jen jsem byla zvědavá. Promiňte nevěděla jsem“ chtěla jsem se omluvit, ale nějak mi nešly na jazyk slova. Posbírala jsem narychlo větší střepy a nechala čaj čajem. Sedla jsem si k ní a snažila jsem se pochopit její svět. Pohladila jsem jí ruku a přála si proletět komínem. Zadívala jsem se na ni. Mladá musela být krásná, určitě hubená a upravená. Teď ji bílé věkem sešlé vlasy trčely do všech stran, byla cítit nemocnicí a stářím a kdo ví proč nesnášela tento svět.
„Zemřel?“ pípla jsem ze zvědavosti, ale strach z další várky na podlaze mi nedokázal zvýšit hlas a vytvořit delší větu.
„Ne, ještě ne.“ Zahučela spíš sama pro sebe.

Z chodby se začal do pokoje tlačit tlumený hovor. Zběsile jsem koukla na hodinky.
„Sakra, už jdou“ popadla jsem koště, hadr a kýbl a začala jsem netanečním krokem lítat po pokoji. Zbytek nudlí jsem nasoukala pod postel a čaj nechala vypít hadrem. Zneužila jsem teorii, co je mokré to je čisté a hrkla saponátovou vodu k ostatním zbytkům. Než klika cvakla stačila jsem z polité podlahy udělat podlahu dokonale mokrou. Ještě jsem v rychlosti padla na kolena a setřela jemné střepy.
„Dobrý den paní Ráčková“ ozvalo se mi za zadkem. Moc hezký pohled to asi nebyl, protože mě má láska jaksi ani nepozdravila. Vysoukala jsem se na nohy a s úklonem pozdravila. Stála jsem v rohu pokoje a čuměla jsem s údivem na svůj svatý obrázek.
„Tak jak dneska je? Zase vám polévka vyklouzla z ruky?“ taktně se vyptával.
„Vedu vám návštěvu, buďte statečná“ a poplácal ji na rameni jak útočníka před penaltou.
„Můžu poprosit slečno“ a ukázal mi prstem dveře. Dokonce ví, že jsem slečna, to jsme v našem vztahu zase o kousek dál. Posbírala jsem svá nářadí a vypoklonkovala jsem se z pokoje. Mezi dveřmi jsem se srazila s černě oděnými ženami. Jedna z nich v rukou nesla urnu. S otevřenou pusou jsem za nimi hleděla.
„Aby vám něco neušlo co?“ pohrdavě do mě vrazila MuDr. PuDr, když se cpala ke společnosti.
„Ta aby někde nechyběla nádhera přepudrovaná“ dodala jsem si pro sebe a šla se k oknu nadýchat voňavého vzduchu.
Sedla jsem na parapet a myslela na paní Ráčkovou. Takové divné procesí v obyčejný den. Z pokoje ke mně dolehla stará známá rána hrnku, když se roztříští o zem.
„Můžete prosím uklidit ty střepy?“ vybafnul na mě můj Janda ze dveří.
Popadla jsem náčiní, nasadila sexy úsměv, prsa jsem vypnula až k bradě a s noblesou vyrazila za prací.
Jedna polévka a dva čaje měly prostě dneska blbej den.

V pokoji číslo devět bylo hrobové ticho. Babi seděla stylově na posteli se zkříženýma nohama a bimbala s nimi ve stejném rytmu. Ženy, obě tak kolem padesátky obsadily židle a Janda s MuDrPuDr stáli za nimi. Já na kolenou před nimi nacvičovala kopulační pohyby a snažila se funěním nerušit nastolenou divadelní atmosféru.
„Mami“ začala jedna černá dáma „nevím, jestli vůbec pochopíš, co ti chceme říct. Nevím, jestli dokážeš pochopit co se stalo“
„Táta zemřel“ vyhrkla ze sebe dáma druhá. Obě měly oči zalité slzami a oteklé žalem.
Paní Ráčková se s nezměněným výrazem podívala na mě. Její oči změnily tvar. Z pohledu, který mi chtěl cosi naznačit nás vyrušil až hysterický pláč první dámy.
„Copak v tobě nezbylo kousek lásky?“ začala vyčítat.
„My ti dávno odpustily, že jsi tátovi zkazila život. Ty tvoje věčné výmysly a obviňování. Sama víš, že táta by mouše neublížil, natož tobě!“
Druhá dáma pokrčila drobný nosík, povytáhla ret a přidala svůj proud do řeky výčitek

„Táta nám řekl pravdu. Jak sis ubližovala, jen abys ho mohla udat. Aby nám ho vzali. Jak jsi se zamykala do sklepa a budila nočním vytím sousedy. Zničila jsi nám život! Tady je ti snad lépe. Mami, vždyť ty ani nevíš, jak se mu ulevilo, když tě sem zavřeli. Jen jsme chtěli, abys se s ním mohla rozloučit.“ Utřela si elegantně prsty mokrý nos, vstala a stoupla si s urnou před babi.
S úděsem jsem v poloze stepní kozy čekala co se bude dít. Podívala jsem se na doktora, který vůbec netušil co se zrovna odehrálo, protože se věnoval knoflíčkům na plášti pudřenky.
Babi upřeně a něžně hleděla do očí své dcery, usmála se, pohladila ji po tvářích, vzala urnu do rukou a s neuvěřitelnou silou jí mrskla o zem. “PRÁSK“ Rána ochromila nejen mě, ale i ostatní diváky. Popel se rozvířil po pokoji, ale většina z něj přistála na mém rozsáhlém těle. Cizí chlap se mi nastěhoval do očí a aniž bych ho znala, měla jsem ho plné zuby. Civěla jsem na svůj svatý obrázek, který měl co dělat, aby se při pohledu na mě nezadusil smíchy. Jeho Pudřenka byla alespoň taktní a utekla se z toho prachu přepudrovat na toaletu. Seděla jsem na podlaze posypaná starým pánem, který se mi sprostě nastěhoval do každého záhybu mého těla. Setřepala jsem si ho z vlasů a s obráceným žaludkem letěla vyzvracet lidské lži a celý dnešní den.
Po půlhodinové agonii v objetí záchodové mísy jsem po čtyřech vylezla a opřela se o poškrábanou zeď. Dýchala jsem skrz pootevřené okno jaro a chtěla si vymazat z těla tyrana a lháře.
„Už je Vám líp?“ vybafla na mě z chodby přepudrovaná maska se zářivě namalovanými rty.
Kývala jsem jako osel hlavou a bála se podívat do zrcadla, měla jsem hrůzu, kdo se na mě z druhé strany bude dívat. Oči mě pálily a srdce to hnalo k infarktu. Po chvíli jsem pomalu zvedla hlavu a nad sebou uviděla poklidnou a vyrovnanou tvář staré dámy. V ruce držela hřebínek a přiblble se na sebe žulila do zrcadla. Pochopila jsem, že ta rána, která se ozvala, když urna spadla, nebyla jen rána předmětu o zem, ale rána velkého balvanu, který tížil a studil dlouhá léta jedno utrápené srdce. Pohlédla jsem do zrcadla a uviděla v něm nejen sebe od mrtvého prachu, ale taky záplavu rudých zmaštěných pusinek. Hnusných, ideálně tvarovaných zmalovaných rtů, otisklých na mých vyleštěných zrcadlech. Teprve teď do mě vjel neuvěřitelný vztek, když jsem si vybavila zmalovanou pudřici ve dveřích. Celý život dělám ze sebe naivního vola a oni mi stejným oplácí. Značkují mi kariéru nechutným mastných lojem.

Vzala jsem pod umyvadlem hadr na zem, namočila ho do záchodové mísy a všechny ty krásné rudé pusinky setřela. Záchodovým papírem s hromadou vzteku jsem je krásně naleštila, aby se na ně mohla dát další a další a další. Aby i ony někdy zažily chuť záchodové mísy. Babi na mě spokojeně hleděla a snad ona jediná slyšela, že i můj kámen pozvolna padá k zemi.
Vzala jsem jí z rukou hřebínek a pomohla jí upravit bílé vlasy. Tajně jsem na sebe nakukovala přes její rameno do zrcadla a viděla jsem zralou ženu, které ten dospělý úsměv a pár desítek kilo navíc prostě sluší.