Večírek

„Co se ti proboha stalo?“ vyhrkla udiveně maminka, když viděla svou dceru celou špinavou a promáčenou od bláta.
„Já nevím,“ odpověděla smutně Simona. Prošla kolem matky do kuchyně, kde se zhroutila na židli. Rukama si podepřela hlavu, měla pocit, že ji neunese, jak se jí zdála těžká, a ta bolest byla téměř nesnesitelná. Nevěděla jak dlouho tam seděla. Po nesnesitelně dlouhé chvíli zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe, nic se nezměnilo, maminka stále opřená o futra s pohledem upřeným na ni.
„Co je?“ zeptala se Simona podrážděně. Neměla sebemenší chuť s matkou o něčem bavit, a už vůbec ne o dnešní noci, hlavně z toho důvodu, že si ji moc nepamatovala. Věděla jen, že byla na večírku a poprvé se pořádně opila. Spolužáci ji chválili slovy: ´no konečně, už bylo taky na čase, abys dospěla´. Zakroutila hlavou ve snaze vyhnat z hlavy vzpomínky na dnešní noc.
„Nechceš mi laskavě říct, kde jsi byla? Měla jsem o tebe starost,“ řekla oparně maminka. Simona se na ni znechuceně podívala. Proč se na ni tak hnusně dívám, vždyť je to máma měla o mě prostě strach, problesklo ji hlavou.
„Už jsem plnoletá, co je ti do toho!“ ohradila se. Maminka se ve dveřích napřímila, přešla k Simoně a dala jí facku, poprvé po několika letech Simonu udeřila. Rozhněvaně si ji měřila.
„Co? Teď jsi spokojená?“ neodpustila si jízlivou poznámku Simona. Proč to dělám, proč jsem na ni taková? Co to se mnou je? Jako bych to nebyla ani já, snažila se přemýšlet Simona.
„Škoda rány, která padne vedle, a teď běž okamžitě do svého pokoje, ráno si promluvíme.“ Simona se pomalu zvedla a odšoupala se do svého pokoje. Svlékla se ze špinavých šatů a rychle zalehla si do postele. Dlouho nemohla usnout, přemýšlela o noci, nevěděla co se stalo ani proč měla tak špinavé oblečení, a hlavně, proč byla na maminku taková? Nikdy se k ní takto nechovala, že by nějaká opožděná rebelie? Ne to ne, doufejme.. Po několika hodinách přišlo vysvobození z těchto myšlenek, sladký, ničím nerušený, spánek.
Ráno se vzbudila docela brzo. Bylo sedm hodin, vstala oblékla si župan a odešla do koupelny na každodenní ranní hygienu. Při pohledu do zrcadla se nepoznávala, dívka v zrcadle byla takřka cizí. Rychle se umyla a šla potichu do kuchyně doufaje, že nevzbudí ostatní. V kuchyně okamžitě zamířila ke kuchyňské lince a začala si tiše chystat snídani.
„Vyspaná?“ ozvalo se za ní jízlivě. Leknutím nadskočila a upustila nůž s máslem.
„Mami?“ zeptala se překvapeně.
„Tak co už jsi se vyspala? Nebo máme ještě nějaký ten den počkat?“
„Mami co se děje? Co jsem provedla?“
„Ty nevíš?“
„Ne, připadám si jako by mi někdo vymyl hlavu, absolutně nic si nepamatuji,“ zakroutila smutně hlavou Simona.
„Ach, Simi. Kdybys věděla jaký strach jsem o tebe měla a jak si ty pak na mě byla ošklivá, nechápala jsem co se s tebou děje. Co se stalo tu noc, když si šla na ten prokletý večírek?“
„Jaký večírek, o čem to proboha mluvíš?“
„Ty si opravdu nic nepamatuješ?“
„Ne, co bych si měla pamatovat?“
„Před dvěma dny tě jeden tvůj spolužák pozval na večírek, souhlasila si. Nevím co se na tom večírku dělo, absolutně si se mnou nechtěla komunikovat když jsi přišla domů. Byla jsi celá špinavá a nezlob se ale smrděla jsi - chlastem. Nejspíš si byla pěkně na mol.“ Simoně se začal vybavovat večírek, jak se na něj chystala a pak tma, nic si nepamatovala, až cestu domů, hodně padala. Také si pamatovala jak byla hnusná na maminku, okamžitě jí padal kolem krku a začala se omlouvat.
„Mami promiň, promiň mi ten včerejšek, nevěděla jsem co dělám, byla jsem opravdu opilá, oblečení mám špinavé protože jsem po cestě domu hodně padla, opravdu hodně, nebyla jsem schopná pořádně jít, ale co se dělo na večírku si nepamatuji.“
„To je v pořádku holčičko, i já byla mladá,“ řekla maminka a také ji odejmula.
„Mami, nemáme něco na bolest hlavy?“
„Máme, ale kocovina bude pro tebe něco jako trest za minulou noc, co ty na to, souhlasíš?“
„Ehm, tak dobře,“ povzdechla si Simona a šla si chystat opět snídani.

O tři měsíce později.

„Zase jsi zvracela?“ zeptala se ustaraně maminka, když viděla Simonu vycházet celou bledou ze záchodu.
„Jo,“ odpověděla stroze, už dva měsíce ji bylo takřka každé ráno špatně a ještě k tomu docela přibrala.
„Simonko, vím, že už jsem se tě ptala ale nemáš přítele? Nemohla bys být těhotná?“
„Ne mami, to je nemožné, nemám s kým, vždyť víš jaký vztah chovám k chlapům, moc mě nepřitahují,“ řekla Simona a naoko znechuceně se ušklíbla.
„Já vím, já vím. Ale i přesto bych byla raději kdyby sis zašla k doktorovi,“ řekla nesmlouvavě maminka.
„No dobře, když ti to udělá teda radost.“
„Já věděla, že tě přemluvím, měla by sis pospíšit, čeká tě za dvacet minut.“
„Cože?!“
„No tak nějak jsem si byla jistá, že se mi podaří tě přemluvit. Tak jsem tě objednala předem…“ řekla tiše maminka a omluvně se usmála.
„Hm, tak já teda jdu,“ řekla Simona a popadla kabelku a žvýkačky z kuchyňské linky. „Jo mami?“ zavolala přes rameno. „Díky,“ řekla a odešla k lékaři.
Doktor ji vzal okamžitě, když přišla. Po nepříjemné prohlídce a ultrazvuku si sedli opět naproti sobě ke stolu. Doktor se na ni usmál a vytáhl jakýsi deníček. Simona na tu dálku nepřečetla co to je. Ale podobalo se to deníčku, do kterého si v první třídě zapisovala jako vzorná školačka úkoly.
„Musíte si tady vyplnit jméno a všechny údaje, na každou prohlídku si budete muset tento průkaz nosit,“ vykládal ji instrukce usmívající se doktor. Dal do deníčku své razítko a podpis, Simona bohužel pořád neviděla co to je za deníček, nebo jak doktor říkal průkaz. Průkaz, napadlo Simonu, ale průkaz čeho?!
„Tak tady máte maminko,“ řekl doktor mile a podal jí deníček.
„Cože?!“
„Jste těhotná, ve třetím měsíci.“
„To snad ne,“ povzdechla si Simona. „Zatracený večírek!“