Cesta na vlak..

Á, to je zase ráno! Připomíná mi to jednu písničku od Jaksi Taksi. Jo, taky to vidím na jeden „v pohodě den“. A to se vším všudy. Zase jsem neslyšela budík, takže vlak do školy už nestíhám. To zas bude řečí. V tomto ohledu je naše třídní vážně nekompromisní. No co. Obléknu si černé sváteční kalhoty a bílou košili s kraječkami. Ne, že by k tomu byl nějaký zvláštní důvod, prostě se mi dneska chce. Myslím, že to bude opravdu v pohodě den! Abych trochu srazila vzezření slušňáka, obuju si brčálově zelené Steelky a s taškou přes rameno (která se dřív používala na plynové masky) vyrazím na vlak. Ještě na schodech si nasadím „empétrojku“ a vyberu nějakou fajnovou hudbu. Vzhledem k tomu, že poslední dobou dost ujíždím na Krausberry, je můj výběr poměrně omezen. Z posledních třech schodů seskočím a připadám si šíleně filmově. V rytmu blues-rocku vtančím do mrazivého, mlhou zalitého rána a nabírám směr nádraží. V odrazu dveří vidím, jak mi příšerně trčí vlasy na všechny strany, ale proč nebýt trochu originální?! V dnešním světě vyžehlených, pod make-upem schovaných „krasavic“, jsem opravdu ojedinělý zjev. Před provizorním zrcadlem proskleného vchodu si ještě zkusím pózu ala Merylin Monroe, rytmu hudby přizpůsobím svůj krok a energicky si to šinu to té neproniknutelné mlhy. Bílá barva všude kolem působí zvláštním dojmem, tak nějak čistě. Po chvílí si naplno uvědomuju, že je to všechno dost zvláštní. Připadám si jak v hudebním klipu. Stojím si tu tak sama a vidím vlastně jen asi 2 metry trávníku na každou stranu. Kolem jsou čerstvě rozkvetlé kytky a tam, kde by mělo být nebe prosvítá jen pár slunečních paprsků. Připadám si trochu jako v době Hippies. Ale právě proto, že tam nikdy nebudu a nikdy nepoznám, jak to všechno květinové děti prožívaly, je celé okolí v mlze a mně se odhaluje jen málo. Mně ale tenhle trošek stačí. V kombinaci s hudbou, která se line ze sluchátek, mám pocit, že jsem aspoň na chvíli ucítila vůni té doby, kdy svoboda a boj za ní byl vším. Vidím, že se mlha přede mnou pomalu rozestupuje a já se blížím k hlavní silnici. Zastavím se, naposledy se rozhlédnu a naposledy vdechnu tu vůni poznání. Chci si tuto chvíli vrýt hluboko do paměti! Najednou je po všem. Stojím zase pevně na zemi na kraji silnice, kde na sebe z obou stran troubí nervózní řidiči. Kolona se zdá nekonečná a já přestávám doufat, že někdy přejdu. No vida, jeden sympatický mladý člověk se smiloval s ubohou duší u přechodu a zastavil. S úsměvem jsem se mu princeznovsky uklonila a pelášila přes silnici. Zazubil se na mě, zatroubil a pokračoval v nudné a stereotypní jízdě. Měla jsem neuvěřitelnou radost, že jsem aspoň na chvilku pobavila neznámého člověka. Celou cestu jsem se požitkářsky usmívala, poslouchala kolébavou muziku a s občasnými pituletkami jsem dotančila až na nádraží. Jo, tohle bude OPRAVDU V POHODĚ DEN!!